Timo Reinuvo ze Správy NP Urho Kekkonena říká: „Chování českých skupin z loňské zimy je námětem k zamyšlení.“
Obliba laponské pustiny mezi českými milovníky nedotčené přírody stoupá. Fráze jak vystřižená z reklamních poutačů „adrenalinových“ cestovek nabyla letošního léta však hrubě nelichotivého významu. Češi opět dokázali, jak dostát pověsti vyžírkovského národa, který se svou švejkovsko-cimrmanovskou vyčůraností, jak přijít bez peněz k hotovému, nemá v současné Evropě zřejmě obdoby.
10. července 2007 otiskl finský deník Kaleva článek, který hýbnul žlučí krom mě zhruba třem tisícům čtenářů – povětšinou finských milovníků laponského vandrování, kteří od té doby navštívili internetové diskusní fórum Vaellusnet.com.
Podstatou článku bylo sdělení, že české mnohohlavé skupiny okupují v rámci svého putování laponskými národními parky unikátní síť otevřených srubů, tzv. autiotupy, zdarma přístupné všem dle prastarého nepsaného „práva pro všechny“.
NP Lemmenjoki, foto: Michael Stanovský
Toto právo v kostce říká, že příroda a její plody jsou k volnému užívání pro všechny, kteří se cítí být její součástí a definuje mj. možnosti sběru lesních plodin, lovu ryb pro okamžitou spotřebu, jakož i právo na přenocování ve stávajících otevřených srubech. Místní obyvatelé jsou samozřejmě za toto právo vděčni, neboť vyjadřuje jakousi nepsanou dohodu, která mezi člověkem a přírodou ve Skandinávii funguje už po staletí. Fungovat ale nemusí nadlouho, pokud barbaři z jihu budou k výkladu tohoto práva přistupovat jako české cestovní kanceláře slibující „dobrodružství v divočině“ a jejich klienti, jimž je svatá jen vlastní pohoda a co nejnižší položka v kolonce výdajů.
Správa finských lesů Metsähallitus spravující většinu finských národních parků údajně před letošní zimní sezonou tlumočila „práva pro všechny“ českým cestovním kancelářím. „Cílem bylo ještě před zimní běžkařskou sezonou zvýšit povědomí o možnostech užívání krás našeho kraje“, řekla ve výše zmíněném článku Aini Magga z Centra služeb v Saariselkä. Ó, jaká naivita, dlužno dodat.
Těžko říci, zda právě toto tlumočení práv, či jen „správný timing“ následující stále sílící vlnu zájmu o „nefalšované dobrodružství v divočině“ způsobilo, že se minulou zimní sezónu začali čeští turisté v Laponsku chovat, jako by jim tato dobrá zem patřila. Ba co hůř – správný správce a majitel země by nedopustil to, co se v realitě odehrává:
Skupiny českých turistů, mnohdy převyšující kapacity srubů, se usalaší v otevřeném srubu. Zde se rozloží na několik dnů, ačkoli v každém srubu jsou i v angličtině psané instrukce užívání, ze kterých i polointeligent pochopí, že „tupa“ je určena jen k jednomu přenocování; pokud je výrazně špatné počasí, tak ke dvěma. Případní dorazivší místní dobrodruzi byli často ze srubu Čechy vykázáni s tím, že „je už plno“. Když už se po několika dnech potomci husitů zvednou, zůstává po nich srub plný odpadků, použité toaletní papíry na dvorku a voda v kbelících (ta po vychladnutí srubu zmrzne a kbelík roztrhne). České „nájezdnické tlupy“ plýtvají dřevem, jakož i plynem, který je uvnitř k dispozici. Neuvědomují si, jak obtížné je tyto komodity do odlehlých, silnic i cest zcela prostých oblastí dostat. Hlavně, že si Čecháček nahřívá zadek a nestojí ho to ani eurocent, chtělo by se zvolat s Timo Reinuvem, šéfem správy parku Urho Kekkonena, rozkládajícího se v kraji Inari cca 350 km severně od polárního kruhu: „Autiotupy by těmito skupinami nikdy nebyly využívané, kdyby tato služba byla placená!“
Volně otevřené chaty ve finské pustině (autiotupy) jsou požehnáním pro poutníky, zvláště pak v zimě a za špatného počasí. foto: wikipedia
„Sruby jsou především určeny jednotlivým putujícím“, říká dále Aini Magga. „V nejoblíbenějších destinacích přináleží k většině otevřených srubů uzamčená část k pronajmutí, jejímž cílem je právě dopředu naplánovaný pobyt organizovaných větších skupin.“
Ale co by to bylo ze Čecha, kdyby musel „vypláznout“ 9 euro za noc (tolik obvykle činí poplatek za rezervaci místa ve „varaustupě“ – uzamčeném srubu), když může dělat, že o ničem neví, a podoben dávnému zlatokopu se nabourat do otevřené části chaty. Je pravdou, že mnoho českých „trekkerů“ možná o podstatě problému neví vůbec nic. Je jen krátkodobým konzumentem komerční služby, k severské přírodě má asi takový vztah jako dejme tomu autor k chorvatskému písku. Zajímá ho to, že si v dobré víře zaplatil a teď „za svý prachy“ požaduje veškerý komfort. Jak by také ne, když jej cestovka při placení tučného palmáre přesvědčila, že „doprava a ubytování v romantických srubech jsou v ceně zájezdu“. Ryba opět smrdí od hlavy.
„Nemohu samozřejmě potvrdit, že by od příští sezony poutníci na lyžích museli platit za ubytování ve srubech“, oznamuje se zlověstným podtónem Timo Reinuvo ze Správy NP Urho Kekkonena a dodává: „Chování českých skupin z loňské zimy je však námětem k zamyšlení.“
Paní Magga ze Saariselkä s typicky finským optimismem předpokládá, že právě probíhající letní sezony se tato záležitost nebude dotýkat: „České skupiny se pravděpodobně bojí komárů a much.“ Ne, mně to vtipné nepřijde. Už to, jakým způsobem jsme se stali tématem v tradičně poctivé Skandinávii, notabene ve Finsku, kde má slovo Čech stále díky lidem jako Emil Zátopek, Václav Havel či Jan Čaloun dobrý zvuk, je na pováženou. A to samozřejmě není třeba příliš rozebírat fakt, že strach z komárů opravdu toto léto české vyžírky nezastavil.
Za mě to dostatečně rozebrali finští občané, diskutující na Vaellusnetu, kteří se na mě osobně obrátili, abych k tématu podal vlastní komentář a vysvětlení. Nečinilo se mi tak dobře.
Starý zlatokopecký srub Morgamoja, NP Lemmenoki, foto: Michael Stanovský
„Je třeba Čechům ukázat, kdo je v naší zemi pánem!“ „ Je to jasná sabotáž a akt terorismu proti našim výdobytkům!“ I takto expresivně se dovedou vyjadřovat chladné a uvážlivé finské hlavy. „A co vy na to?“
No co já na to. Především se hluboce stydím. Svým finským kolegům již třetí týden vysvětluji, že vandrování má i v Čechách bohatou tradici a že „co Čech, to kotlíkář“. A proto se trochu divím, že i v této sféře se již prosadil malý hloupý čecháček, ovlivněný jinými malými hloupými, kteří provozují s úspěchem „byznys po česku“ – nahrabej co se dá a pak zmiz. My jsme si možná zvykli. Jak je vidno, Finové naštěstí ještě vůbec ne.
Jednu chvíli jsem měl při diskusích s finskými vandrovníky pocit, že budu muset při vlastním letošním putování po Lemmenjoki předstírat, že jsem Estonec. Jinak že dostanu přes hlavu ešusem. Jasně, nejsem odpovědný za chování čecháčků v laponské přírodě, zrovna tak jako finský poutník nemůže za to, že mi coby obyvateli Prahy 1 ječí pod okny noc co noc finští „vodkaturisté“. Ale hrubě se mi to nelíbí. Nechci totiž, aby se naplnila vize jednoho z pánů, se kterým jsem diskutoval, Pentti Hämäläinena: „Nikdy nebylo v Laponsku tolik turistů, co nyní. Jsem pesimistou. Brzo přijde doba, kdy se vybavení srubů zvedne na hotelovou úroveň a nasadí se pravé euroceny za ubytování. Vykácí se les, vyvrtají studny, zavede elektrické vedení a vystaví se zábavní podniky tam, kde je nyní ještě jen lišejník a zkroucená bříza. Celá tahle „zábava“ si jistě najde tisíce svých konzumentů. Vandrujme tedy, dokud to jde“
Svůj článek jsem původně chtěl uzavřít smyšleným tvrzením, že české velvyslanectví důrazně nedoporučuje svým občanům cesty do Laponska. Místní komáři přenášejí borreliozu, HIV a dýmějový mor. Voda v potocích je vinou bídného okysličení otrávená bakteriemi břišního tyfu. Již asi dvacet lidí – jen minulý týden – sežrali vlci, rosomáci a medvědi.
Uzavřu ho jinak: Do Laponska necestujte s velkou skupinou. Je to nuda, vopruz, spousta hádek. Přírodu si nejlíp užijete sami nebo ve dvou. Necestujte tam s pochybnými cestovkami. Cestování s cestovkou je nuda, vopruz, důkaz páprdovství. A když už přece jen s cestovkou jedete, chtějte vidět, kam jdou vaše peníze. Nejlépe, když uvidíte stvrzenky na rezervaci ubytování v uzamčených srubech. Nezchudnete, a přispějete k tomu, že se ve Finsku přestane říkat : „Co Čech, to vyžírka“.
Riku N. Podzemský, laponský zpravodaj SL, 23. července 2007
Článek byl zveřejněn na webu Severské listy, kde se také dozvíte více o cestování a dění v severských zemích, včetně mnoha rad a tipů.
Související články
Komentáře
Žádné komentáře k článku “Ostuda až za polární kruh”
» Komentářový RSS