Zdeněk Pohlreich, hlavní postava televizní show „Ano, šéfe!„, vtrhl v polovině října do školní jídelny základní školy. Během jeho řádění došlo k mnoha emotivním situacím a vedoucí školní jídelny Ivana Lišková a celý její kolektiv podaly hromadnou výpověď…
Tak takhle naštěstí ne, i když název článku, který jsem si přečetl na revue.idnes.cz k tomu téměř vybízí. A kromě posledního dvojdílu pořadu „Ano, šéfe!„, který byl až nečekaně poklidný a optimistický, by se nejednalo o nic vyjímečného :)
Ve skutečnosti se v článku dozvíte, že se Zdeněk Pohlreich musel vypořádat s výzvou uvařit pro děti oběd za 26 Kč a že jeho snem je, aby ve školních jídelnách vařili lidé na dobré restaurační úrovni. Dozvíte se také, že obdivuje aktivitu jiného slavného kuchaře, který se snaží změnit britské školní stravování. „Aktivitu Jamieho Olivera považuji za převratnou. Mohl by sedět doma a počítat peníze, ale on se snaží udělat něco dobrého. Profesionální kuchaři v Čechách mají morální povinnost udělat to samé,“ říká Zdeněk Pohlreich. A nám nezbývá, než s ním souhlasit.
No, ale proč o tom píšu? Při čtení výše zmíněného článku jsem si vzpomněl na již téměř zapadlé vzpomínky z mé školní jídelny. Na základní škole byl totiž čas oběda vším možným, jen ne poklidným stolováním. Byla to vysoká škola tvořivosti a zároveň přizpůsobivosti. Jaké výzvy před nás nezletilé stavěl zlomyslný učitelský sbor se svými pohůnky! Jeden příklad za všechny – jak se zbavit kusů tlustého masa, po kterém se vám chtělo zvracet, když jste nesměli k okénku přinést žádné nedojedené zbytky a dohlížející pedagog vás sledoval svým ostřížím zrakem třeba přes půl jídelny? Bylo třeba vystihnout přesně ten okamžik, kdy se jeho oči na chviličku zaměřily na jiného nebohého žáka, a nechtěný kus masa hodit rychle pod stůl. Nebo pokud byl člověk odvážnější (a tak trochu hajzlík, co si budem povídat :)), hodil kus nechtěného masa sousedovi na talíř, tác s prázdným talířem rychle zvedl a utíkal k okénku. Prázdno, dojedeno, můžeš jít. Co měl nebohý spolužák dělat? Jeho problém. Dokonce si pamatuji, kolik jídla bylo možno najít za a mezi žebry ústředního topení. Jak říkám, v nouzi dokáže i jinak ledabylý žáček projevit neskutečnou tvořivost. :)
Strašně moc by mne zajímalo, jaké vzpomínky na školní jídelnu má Zdeněk Pohlreich. Vždyť i on vyrůstal v době, kdy gastronomie bylo neznámé a skoro sprosté slovo. Je skvělé, že je tato doba pryč. A tak nezbývá než Zdeňkovi, ale i všem dalším kuchařům profíkům a machrům v oboru popřát, ať se jim daří lépe a lépe, a vy ostatní, šmudlalové, běžte raději dělat něco jiného. ;)
Jaké vzpomínky máte vy? Napište nám o tom do komentářů nebo jako váš článek. Vaše příběhy rádi zveřejníme.
Související články
už jsem se lekl, že to tam rozflákal
netřeba dodávat, že se na tento díl těšíme :)
My jsme měli jídelnu vyzdobenou umělými květinami na stolech a živými všude kolem, tak to jídlo většinou končilo tam… ;-)
Asi se teď budu dost vymykat z celé té řady lidí, kteří si zprotivili některá jídla ze školní jídelny, ale kuchařky na naší základce si zaslouží metál. Nevím, jak jsou na tom děcka teď, ze školy jsem už hromadu let, ale byly jídla, která jsme si chodili přidávat, protože nám to prostě chutnalo. A že moje maminka umí vyvařovat! Takže žemlovka, koprovka, fazolové lusky na smetaně, … doteď pro mě nejsou problém. Něco jiného bylo na střední a potom při nástupu do práce. Hrůza a děs! Možná by stálo za to, aby se pan Pohlreich vydal i do firem, které stravování mají zajišťovat, třeba Sodexho. Pokud se totiž něco nespotřebuje jeden den, druhý se využije jinak. Tohle by určitě nebylo na jeden díl.