Jsou lidé, jejichž příběhy by měly číst už děti ve škole. Jedním z takových lidí je i Tomáš Baťa. A pokud podnikáte nebo to myslíte s podnikáním vážně, měli byste příběh tohoto významného obchodníka povinně studovat každý den před spaním.
Zpracováno podle článku na webu Euroekonom.cz (drobně upraveno), autor Josef Zemánek.
Tomáš Baťa přišel na svět 3. dubna 1876 ve Zlíně jako šesté z dvanácti dětí chudého ševce. Protože ševcovské řemeslo mělo v rodině Baťů obrovskou tradici, sahající patrně až do 17. století, lze si jen ztěží představit, že by se malý Tomáš vydal jiným směrem než jeho otec, děda, praděda… Už od svých šesti let se proto náš malý „velký švec“ objevoval po skončení dopolední povinné školní výuky v ševcovské dílně svého otce a spolu se svými sourozenci vstřebával taje ševcovského řemesla.
V roce 1891, ve věku patnáct let, odešel Tomáš Baťa do učení do Vídně. Po návratu ze „zahraničí“ nastoupil v otcově ševcovské dílně jako obchodní cestující. Přitom mu v hlavě uzrával plán na rozjetí vlastního podnikatelského obuvnického projektu. Moc dobře si totiž uvědomuje, jak žalostně vypadá situace na rakousko-uherském (ale i na světovém) obuvnickém trhu.
Většina obyvatel chodí bez bot, protože na boty nemá peníze. Boty jsou drahým luxusním zbožím, které si mohou dovolit nosit pouze bohatší vrstvy obyvatel. Pokud si přece jenom boty pořídí „průměrný zaměstnanec“, zpravidla je tomu na polovinu svého života – namísto toho, aby si koupil nové a zároveň drahé boty, vyplatí se mu je neustále opravovat.
Jádro celého problému nespatřuje Tomáš Baťa nikde jinde než v nízké produktivitě práce ševcovského řemesla. Ševci sice vyrábějí kvalitní kožené boty, ušití páru bot jim však trvá minimálně čtyři dny. Od nízké produktivity práce se logicky odvíjí vysoké výrobní náklady a následně pak i vysoká cena nových bot.
Jak Baťa poznamenal: „Je úplně jedno, že děláte nejlepší boty na světě, když okolo vás není nikdo, kdo by si je mohl koupit.“
Jak již bylo naznačeno, Baťa hodlal tomuto nešvaru učinit ráznou přítrž. Spolu se svými sourozenci – Annou a Antonínem – založil ve Zlíně obuvnickou živnost a již od samého počátku vsadil na moderní způsoby výroby. V podniku zavedl sériovou výrobu a pravidelnou pracovní dobu. Avšak ještě než stačil uběhnout jeden rok od otevření podniku, ocitl se rodinný projekt na pokraji krachu. Firma nejenže neprosperuje, ale dokonce po sobě zanechává čím dál větší dluhy.
Ke skutečnému obratu ve vývoji firmy došlo až v roce 1897. Baťa přišel na trh s novým typem plátěné obuvi – tzv. Baťovkou -, ve které nahradil část drahé kůže levným plátnem. Plátěné Baťovky se rázem stály módním hitem, a co je ještě lepší, díky jejich nízké ceně si je mohl pořídit téměř každý. Poprvé v historii se dokonce začalo lidem vyplácet kupovat si nové boty, než si je neustále nechávat opravovat u ševce. Baťovi se tedy podařilo vytvořit v Rakousku-Uhersku nový trh – trh s novou obuví – a následně tento trh z 80% „obsadit“.
V roce 1900 postavil Tomáš Baťa ve Zlíně svou první moderní tovární budovu, do níž si nechal dovézt nejmodernější obuvnické stroje, jaké se v okolí nacházely (včetně strojů německé výroby). V témže roce překročil počet Baťových zaměstnanců první stovku. Průměrný zaměstnanec Baťových závodů přitom na přelomu století vyprodukoval přibližně 1 až 2 páry bot za den. Není to sice mnoho, pořád to však bylo mnohem lepší poměr než „původní ševcovský“ 1 pár bot za čtyři dny.
O čtyři roky později projevil Tomáš Baťa poprvé svou „globálnost„. Odjíždí do USA a na několik měsíců se nechává zaměstnat jako řadový dělník v tamním středisku obuvnického průmyslu. Po návratu z Ameriky zavedl ve Zlíně dvousměrný provoz a zároveň založil prodejní oddělení firmy Baťa. Obchodní cestující, kteří jsou součástí tohoto nově vzniklého oddělení, měli za úkol nejen rozvoz bot klientům, ale také propagaci značky Baťa všude, kde jen lze. Na příhodných místech proto vyvěšovali reklamní plechové cedule, rozdávali lidem letáky a snažili se být v kontaktu se svými stálými zákazníky.
V roce 1908 umírá Tomášův bratr Antonín, který byl po celou dobu existence rodinného podniku jeho oficiálním ředitelem. Na provozu firmy se však nic nemění. Faktickým vedoucím podniku je totiž již několik let Tomáš Baťa, celá změna tedy spočívá pouze v tom, že na sebe Tomáš Baťa formálně přebírá několik rozhodujících pravomocí. Filosofie firmy přitom zůstává stále stejná:
„Sloužit lidem“ a „Továrna je jenom hromada cihel a železa. Život jí dávají lidé.“
Ještě než stačilo uběhnout první desetiletí 20. století, stal se Baťa evropským obuvnickým fenoménem. Firma vlastnila dvě moderní tovární budovy, zaměstnávala 300 zaměstnanců a denně produkovala kolem 3 000 párů bot, což představovalo nárůst produktivity práce na 10 párů bot na pracovníka za jeden jediný den.
Celý rok 1911 tráví Baťa opět ve Spojených státech. Ne však jako obchodník, ale jako řadový dělník u montážní linky automobilových závodů Henryho Forda. Po návratu do rodného Zlína zavádí po vzoru Forda ve svém podniku pásovou výrobu, se kterou se mu daří dál úspěšně rozšiřovat produkci obuvi značky Baťa a v porovnání s konkurencí držet náklady na velmi nízké úrovni.
V roce 1912 si Tomáš Baťa vzal za svou ženu Marii Menšíkovou – dceru ředitele významné Vídeňské knihovny. O dva roky později spolu „oslavili“ narození Tomáše Johna Bati (svého budoucího nástupce). Vedle narození syna však v roce 1914 příliš důvodů k oslavě Tomáš Baťa neměl. V Evropě vypukla 1. světová válka, která obrátila vzhůru nohama životy mnoha Baťových zaměstnanců i chod celého podniku.
Baťa přesto neztratil ani okamžik času a opět projevil své manažerské schopnosti. Pro firmu a své zaměstnance byl zkrátka ochoten obětovat vše. Aktivně se zapojil do dodávek milionů párů vojenské obuvi pro rakousko-uherskou armádu, díky kterým přežil zlínský obuvnický podnik celou válku bez vážnějších problémů. V průběhu války došlo naopak k dalšímu rozkvětu. V roce 1914 bylo založeno stavební oddělení firmy Baťa, v roce 1916 byly vybudovány Baťovy strojírenské závody a o rok později se k nim přidala i cihelna a elektrárna. Ke konci první světové války Baťa produkoval denně 10 000 párů obuvi a zaměstnával 5 000 osob.
S koncem války ale přišla očekávaná krize podniku, spojená s poklesem prodeje obuvi rakousko-uherské armádě. Baťovy závody se ocitly v několikamilionové ztrátě a nadměrně se zadlužily u mnoha československých bankovních ústavů. Baťa se však nevzdal a do dvou let firma opět expandovala do celého světa. Roku 1920 se z prodejního oddělení vyčlenila samostatná reklamní a marketingová divize, která výraznou měrou pomohla rozšiřovat značku Baťa po celé světě. Produktem této divize jsou známé reklamní plakáty, z nichž vyzařuje příjemná atmosféra a rodinná pohoda, reklamní katalogy, firemní noviny, moderní firemní logo, baťovské ceny (končící devítkou), slevy (20-50%) a výprodeje a v neposlední řadě i zlidovělé firemní slogany – např. „Náš zákazník, náš pán„.
Hospodářská stagnace v roce 1922 nebyla pro Tomáše Baťu opět ničím jiným než výzvou. Pokles prodeje obuvi řešil snížením cen o 50%, marketingovou akcí zobrazující „Pěst drtící drahotu„, snížením platů zaměstnanců na polovinu a částečným propouštěním. Drastická „očista“ podniku přinesla během několika měsíců své ovoce. Každý, kdo si chce koupit boty, míří k Baťovi. Podnik proto opět ožil a po odeznění hospodářských problémů mohutně expandoval. Nabral zpět propuštěné zaměstnance, přidal k nim dalších několik stovek a dále rozvíjel síť vlastních prodejen po celém Československu.
V roce 1923 se Tomáš Baťa stal starostou Zlína. O rok později zavedl ve firmě tzv. dílenskou samosprávu a pro své zaměstnance (a někdy i pro ostatní obyvatele Zlína) začal budovat „nový Zlín“ – obytné domy, školy, nemocnice, kulturní zařízení, vědecké ústavy, filmové ateliéry apod.
V roce 1930 dokončil Tomáš Baťa výstavbu letiště v Otrokovicích a v témže roce založil po celém světě množství výrobních podniků, nesoucích jméno Baťa (Německo, Anglie, Francie, Polsko, Švýcarsko, Indie, USA, Jugoslávie, Nizozemsko). Na přelomu 20. a 30. let produkovaly Baťovy závody denně 100 000 párů obuvi a byl v nich zaveden 40-ti hodinový pracovní týden (po vzoru Henryho Forda).
Baťa postupně investoval do pojišťovnictví, do leteckého průmyslu, do výroby pneumatik, punčoch, strojů, plynových masek, gumových hraček a do mnoha dalších odvětví, která neměly nic společného s jeho původním ševcovským řemeslem. Tomáš Baťa byl zkrátka světoobčan, který nenechal uniknout sebemenšímu zisku, zároveň však nezapomínal klást do popředí potřeby svých zákazníků i zaměstnanců. Svým pracovním nasazením, firemní kulturou, vzdělávacími programy a zaměstnaneckým sociálním zázemím přitom měnil myšlení i pracovní návyky mnoha lidí ve svém okolí.
12. července 1932 přemluvil Tomáš Baťa pilota svého letounu k letu za nepříznivých povětrnostních podmínek, což se mu stalo osudným. Letoun se krátce po startu zřítil a ve více než 150-ti kilometrové rychlosti narazil do země. V troskách letounu skončil jak život pilota, tak život československé podnikatelské legendy, která po sobě zanechala globální firemní impérium. Vedení firmy se ujal jeho nevlastní bratr J. A. Baťa, jehož krátce před vypuknutím druhé světové války vystřídal syn Tomáše Bati, Tomáš John Baťa (junior).
Použité zdroje:
www.bata.cz
Garlík Vratislav: Baťovy závody organizace a řízení do roku 1939, Svoboda, 1990
Maršálek Adolf: Podnikání všech a pro všechny, Institut moderního průmyslu, Praha 1992
Pochylý Jaroslav: Baťova průmyslová demokracie, UTRIN, Praha 1990
[...] věci, kterými by se měli studenti ekonomických škol zabývat povinně. Podnikání Tomáše Bati, vznik a vývoj úspěšných firem jako jsou McDonald’s, Apple nebo Microsoft, ekonomická [...]