Když vás už omrzí ruch velkoměsta, utíkáte na vesnici nebo do hor. Prostě někam, kde je klid. Taky jsem před několika měsíci před povinnostmi utekla spolu s mými dvěma kamarádkami.
Jedna z nich měla kdesi na jihu Čech domeček po babičce. Těšily jsme se na dva dny na českém venkově. Cesta trvala dlouhé čtyři hodiny. Naše zoufalství z cesty se plně projevilo v poslední hodince, kdy jsme dovolili zpívat Terce, která trpí absolutním hluchem!
Konečně jsme tam dorazily. Klára si jenom matně pamatovala, kde se babiččin domek nachází. Nakonec jsme ho však našly. No, opravdu tam z její rodiny už dávno nikdo nebyl. Tráva ve dvorku byla téměř po pas. V domečku sice bylo základní zařízení, ale bylo ukryto pod tunou prachu. Tak jsme si místo sprchy daly dvojboj v uklízení, který trval asi jednu hodinu. Pak jsme se vyčerpané, no spokojné, že se večer vyspíme v čistém, vrhly na zásoby jídla.
Venku bylo ale tak nádherně, že jsme se rozhodli udělat si piknik. Piknik v trávě? Nebyla šance. Klára se proto rozhodla, že je na čase utužit sousedské vztahy. Vzala lahev vína a se šarmantním úsměvem a prachem na šatách vlítla do sousedního dvorku. Já a Tereza jsme jenom čekaly, co se stane.
Najednou se před námi zjevil starší pán s kosačkou v ruce a za ním vítězoslavně pochodovala Klára. Pan se jenom pousmál pod fousy a pokosil nám celý dvorek. Není nad dobré sousedské vztahy, ruční nářadí a zahradní techniku! Když jsem byla malá, zvuk kosačky mi vždycky vadil. Dnes jsem ho výjimečně ocenila. Tak jsme si teda na čerstvě pokoseném trávníku dali čerstvou domácí klobásku a slivovici od souseda. Ten víkend se nám opravdu vydařil!
Související články
Komentáře
Žádné komentáře k článku “Pohodový víkend na českém venkově”
» Komentářový RSS