Jednou jsme se vybrala s mými kamarády na nedělní přecházku Prahou. Podzim se blížil ke konci, takže venku bylo příjemně mrazivo. V ten den jsme se rozhodli, že pojedeme do centra a zahrajeme si na turisty, kteří se loudají po Staroměstském náměstí, obdivují Orloj a přecpávají se párky v rohlíku.
Natlačili jsme se do tramvaje směr centrum. Procházka to byla opravdu úžasná. Na to, že už dávno nejsme v pubertě, jsme se opravdu bavili jako děti. A samozřejmě, při zábavě člověku rychle vytráví. Na Staroměstském náměstí žádné párky nebyly, tak jsme si to namířili přímo na „Václavák“. Stánku s rychlým občerstvením jsme udělali skvělou tržbu a s jídlem v rukách jsme se vybrali dál. Všichni jsme se s chutí cpali.
Kolem byla nějaká lékárna – jenom jsme se v duchu smála, jak si dnes holduju na přepečeném párečku a zítra kvůli němu nějakou lékárnu možná i navštívím.
Najednou však nastal malý problém. Kamarád potřeboval ubrousek. Jako naschvál, nikdo už žádný neměl. A to víte, není to nic příjemného mít umazanou pusu z mastného párku. Vtom kamarádka vítězoslavně prohlásila, že ona utěrky má. To sice bylo fajn akorát, že to byly utěrky na dětskou prdelku jejího prcka. Mne to osobně nevadilo, kamarád se ale zatvářil nedůvěřivě. Ale nakonec si utěrku vzal. Vytáhnul ji z balíčku a prohlásil: „S čím ty synovi utíráš prdelku, s tím já si utírám pusinku.“ Všem nám bylo hrozně do smíchu. Všechno ale završil slovy, že tyto utěrky jde dětem dnes jenom závidět.
Komentáře
Žádné komentáře k článku “Utřít, nebo neutřít?”
» Komentářový RSS