Asi před dvěma měsíci jsme se přestěhovali do vysněného vlastního domu na okraji nejmenovaného města na Moravě. Celkem rychle jsme se zabydleli. Po nezbytném dohadování s přítelkyní jsem si rozmístil téměř domácí studio po celém obýváku a na oplátku jsem velkoryse přenechal zbylé místnosti její fantazii. Hlavně že mám svoji muziku tam, kde má být. Jestli budu jíst v modré, zelené nebo snad červené kuchyni, spát na zemi, na gauči nebo na manželské posteli je mi celkem jedno. Za tento “ústupek” se dostavila domácí pohoda a pocit „štěstí a bezpečí“ z nového domova. Jelikož jsem fanda do elektroniky a všelijakých technických hračiček, nechal jsem instalovat do domu centrální bezpečnostní zařízení se všemi možnými a nemožnými čidly na oknech, dveřích, na pohyb a teplo, požární systém a vše jsem nechal ještě napojit na centrální pult blízké bezpečnostní služby. Pohoda, nemusíme se o nic starat, nic se nám nestane, nikdo nás nevyloupí, nezapálí.
Dny plynuly a my si spokojeně žili ve svém hnízdečku, postupně jej plnily věcmi užitečnými a z větší části nepotřebnými, ale tak už to prostě chodí.
V celém tom návalu štěstí jsme nevěnovali vůbec žádnou pozornost nabízeným službám různých firem tu na zkrášlení zahrady, na výstavbu pergoly pro grilování i v arktické zimě nebo snad vybudování celoroční možnosti využívání bazénu. To je jen malý výčet z toho, co si matně pamatuji, ostatní jsem vypouštěl hned druhým uchem do éteru bez jakéhokoliv zaznamenání do své šedé kůry mozkové. Záhy se však ukázalo, že to byla veliká chyba.
Minulý týden po návratu z víkendového veselí z narozeninové oslavy nám rychle zmrzl úsměv na rtech. Domněnky o nedobytnosti našeho “hradu” byly ty tam. Žadní nenechavci, žádný oheň, žádná přírodní katastrofa ale voda z prasklé hadičky od toalety v patře vykonala za víkend své. Promáčené sádrokartonové podhledy, zdi, koberce, vzdutá dřevěná podlaha a kapající voda z mého domácího studia mě totálně usadily na zem a vehnaly slzy do očí. Jak je to možné? Jak se to mohlo stát? Proč? Vše bylo přece nové. Dům byl zabezpečený dle posledních výkřiků moderních technologií a teď taková banalita a taková spoušť.
Elektronika na odpis, stropy na odpis, koberce vysušit, zdi vysušit a znovu malovat, podlahu vyměnit což znamená zase vše postupně vystěhovat a opravit. Pojišťovna uhradí jen část a bude to trvat. Nesnáším papírování. Stále přemýšlím, kde se stala chyba. Nevím, pátrám v šedé kůře mozkové a pomalu si vybavuji jednu nabídku, které jsem k naší smůle nevěnoval pozornost. Ochrana proti vodě. Bydlíme na kopci a možná proto jsem si to spojil se záplavami, které se nás netýkají. Jenže jak vidno týkají. Mám na mysli vnitřní záplavy a stačilo chvíli věnovat pozornost a tohle se nemuselo stát.
Ano, odmítl jsem firmu, která v našem satelitním městečku instalovala jakýsi systém Vodostop, který těmto případům předchází. Odmítl jsem ji s tím, že dům je přeci nový a že žádné vytopení vodou nám nehrozí a že nehodlám investovat deset tisíc do zařízení, které tomuto zamezí. Do zabezpečení už jsme investovali dost. Jak se však ukázalo, nebylo to dost. Ušetřili jsme deset tisíc, přišli o sto padesát a ještě máme dlouho co dělat, než to dáme do původního stavu, vlastně ne do původního ale do nového obyvatelného. A víte co mě štve nejvíc? Že nás navštívil soused se škodolibým úsměvem a předstíranou starostí s vizitkou dané firmy v ruce, proč prý jsme si ten Vodostop nekoupili? No nezabili byste ho?
Doporučuje soused i já všem, ať nedopadnou jako my www.vodostop.cz, až to opravíme, nebudu váhat, pár tisíc a je klid.
Související články
Komentáře
Žádné komentáře k článku “Jak jsem ušetřil deset tisíc a přišel o sto padesát”
» Komentářový RSS