Stalo se mi... » Hanka

Jak jsem si oblíbila bruslení

Hanka — Thu, 18 Feb 2010 07:03:09 +0000

„Není nad zimní sporty,“ říká můj tatínek. Já jsem s ním však v mysli nesouhlasila. Za prvé, je vám zima a za druhé, když upadnete, tak to hrozně bolí a lehce nastydnete. Tuto teorii jsem tatínkovi mohla vykládat, kolik jsem chtěla. Stejně měl svojí hlavu!

Jeden víkend si táta pro nás připravil překvapení. A samozřejmě, sportovní! Dva dny na zimních bruslích. Čekala mne konference, a když jsem si představila ty modřiny na nohách koukající spod sukně, prošel mi mráz po zádech. Misi Bruslení se ale vyhnout nešlo, takže jsem si hezky oblékla několik vrstev a vyrazila jsem s celou rodinou na místní stadion.

Když jsem si zašněrovala zimní brusle a vstoupila jsem na led, hned mi bylo jasný, že budu víc nohama ve vzduchu, než na ledě. „Ještěže tady není mnoho lidí,“ pomyslela jsem si. No i přesto jsem se styděla, protože jsem věděla, co přijde.

Začala jsem zlehka a celkem mi to šlo. Ale to by nesměl přijít na led můj tatínek. Hezky mne potáhnul doprostřed a nutil mne k rychlobruslení. No, pokusila jsem se o to, ale v tom samém momentu jsem si lehla na led jak dlouhá, tak široká. Když jsem otevřela oči, stál nade mnou nějaký chlap. Nebyl to ale táta. Zaostřila jsem a byl to celkem příjemný pohled. „Můžu vám pomoct?“ zeptal se. Tak jsem neváhala a chytla jsem se ho jako kleště. V tu chvíli tátu nikde nebylo. Začala jsem proto bruslit s mým zachráncem. Moje rodina mne jenom z dálky pozorovala, ale ani je nenapadlo rušit nás.

Nakonec z toho bylo celkem příjemné odpoledne. Měla jsem modrý otisk na zadnici a také telefon na Petra. Kdo by to byl kdy řek, že se mi to bruslení bude nakonec i líbit. :-)

Související články

Nečekaný návštěvník

Hanka — Sat, 30 Jan 2010 10:47:30 +0000

Jeden starý vtip pravý, abychom se raději zdravily každému pánovi, protože otec není nikdy jistý. Je to sice opravdu vtipné, ale ve skutečnosti dost nepříjemné zjištění. Jednoho dne, bylo to přes víkend, jsem uklízela byt a u toho všeho běžely v televizi zajímavé dokumenty o cestování. Tak jsem se při úklidu hezky zasnila, jaké by to bylo jen tak někam vyrazit, ubytovat se v hezkém hotelu, ach jo. No každopádně ten den jsem měla na programu úklid bytu a pak večerný relax.

Moje plány však narušil zvonek u dveří. Otevřela jsme a uviděla vyššího muže s hnědýma očima. Slušně pozdravil a zeptal se, jestli tady bydlím a jak se jmenuji. Pak se jenom usmál a dodal: „Tak, ja som tvoj bratrenec z tretieho kolena, Ondrej, zo Slovenska.“

Nejdřív jsme si myslela, že je to nějaký vtip a chtěla jsem mu před nosem zavřít dveře. Ale když mi postupně začal vyprávět historii celé naší rodiny, zjistila jsem, že na tom něco pravdy asi bude. Pozvala jsme ho teda na čaj a povídali jsme si až do pozdního večera. Nakonec jsme se dohodli, že za měsíc pojedu na výlet na Slovensko.

Byla to pro mě velice zajímavá zkušenost a navíc šance poznat svojí minulost. Přiznám se, ani o Slovensku jsem toho moc nevěděla, ale díky mé rodině a našim návštěvám tento deficit rychle dobíhám a společně s mým ztraceným bratrancem teď objevuji krásy Slovenska.

Související články

Jak děvčata přichází k princům

Hanka — Fri, 29 Jan 2010 21:09:23 +0000

Každoročně jezdíme s kamarádkami na filmové festivaly. A tak tomu bylo i tohle léto. Nastartovaly jsme auto a vyjely směr Uherské Hradiště. Počasí nám hrálo do karet, sluníčko a teplo, co může být lepší? Plné elánu jsme dorazili na místo a bez váhání jsme se vrhly na sestavování „filmového rozvrhu“ na příští tři dny.

V jedno odpoledne jsem se však jaksi od holek vzdálila. A v tu chvíli jsem to i olitovala. Jako naschvál začalo pršet a já, jak to už v létě bývá, jsem na sobě měla pouze tenké triko. Veškeré oblečení leželo na hotelu v kufru. Ukryla jsem se tedy s další skupinkou lidí pod střechou blízkého obchoďáku. Největší paradox byl, že v tom obchodě prodávaly ODĚVY. „Skvělý, ještě že mají zavřeno!“, pomyslela jsem si.

V tom momentu mě zaujalo ještě něco jiného. Pohledný mladík vedle mě si začal sundávat tričko. V duchu jsem se přežehnala, jestli to není exhibicionista. A on, on mi to tričko nabídnul, ať se ohřeju! V té chvíli jsem úplně oněměla. Teplé tričko, hezky voňavé. Jediné, nač jsem se zmohla, byl přihlouplý úsměv a slovíčka „moc děkuji“. No naštěstí ho to vůbec neodradilo a po 20 minutovém slejváku mě pozval na kafe.

Tehdy jsem děkovala sama sobě, že se občas dokážu tak krásně zatoulat. Když jsem to pak vyprávěla holkám, byly úplně nadšené. Smály se, že mi měl dát i kalhoty. Každopádně dnes jsou tomu čtyři roky, co jsme já a Honza spolu. To tričko nosíme do teď oba J. Já, když mi je zima a on, když si chce zavzpomínat na to, jak ulovil svou pampelišku.

Související články

Pohodový víkend na českém venkově

Hanka — Mon, 11 Jan 2010 07:25:14 +0000

Když vás už omrzí ruch velkoměsta, utíkáte na vesnici nebo do hor. Prostě někam, kde je klid. Taky jsem před několika měsíci před povinnostmi utekla spolu s mými dvěma kamarádkami.

Jedna z nich měla kdesi na jihu Čech domeček po babičce. Těšily jsme se na dva dny na českém venkově. Cesta trvala dlouhé čtyři hodiny. Naše zoufalství z cesty se plně projevilo v poslední hodince, kdy jsme dovolili zpívat Terce, která trpí absolutním hluchem!

Konečně jsme tam dorazily. Klára si jenom matně pamatovala, kde se babiččin domek nachází. Nakonec jsme ho však našly. No, opravdu tam z její rodiny už dávno nikdo nebyl. Tráva ve dvorku byla téměř po pas. V domečku sice bylo základní zařízení, ale bylo ukryto pod tunou prachu. Tak jsme si místo sprchy daly dvojboj v uklízení, který trval asi jednu hodinu. Pak jsme se vyčerpané, no spokojné, že se večer vyspíme v čistém, vrhly na zásoby jídla.

Venku bylo ale tak nádherně, že jsme se rozhodli udělat si piknik. Piknik v trávě? Nebyla šance. Klára se proto rozhodla, že je na čase utužit sousedské vztahy. Vzala lahev vína a se šarmantním úsměvem a prachem na šatách vlítla do sousedního dvorku. Já a Tereza jsme jenom čekaly, co se stane.

Najednou se před námi zjevil starší pán s kosačkou v ruce a za ním vítězoslavně pochodovala Klára. Pan se jenom pousmál pod fousy a pokosil nám celý dvorek. Není nad dobré sousedské vztahy, ruční nářadí a zahradní techniku! Když jsem byla malá, zvuk kosačky mi vždycky vadil. Dnes jsem ho výjimečně ocenila. Tak jsme si teda na čerstvě pokoseném trávníku dali čerstvou domácí klobásku a slivovici od souseda. Ten víkend se nám opravdu vydařil!

Související články

Zdravý spánek

Hanka — Sat, 09 Jan 2010 06:04:15 +0000

„Konečně vlastní bydlení,“ říkala jsem si před rokem, když jsme se spolu s přítelem přestěhovali do vlastního bytu. Hezký třípokojový byt s balkónem. Téměř celý zařízený. Když ale přišla noc, už jsem se až tak netěšila. Zapomněli jsme totiž na jednu důležitou věc. Zapomněli jsme na postel. Náš problém jsme vyřešili velice provizorně – na přikrytí deky a pod hlavu polštáře.

Na druhý den ráno jsem si řekla, že to bylo naposled! Šíleně mě bolela záda a krk a to nikdo nemá rád. Buď pořádná postel s matrací, nebo nic! Tak jsem teda udělala na přítele menší nátlak a ještě v ten dne jsme šli koupit matrace.

Nějak jsem se matracemi předtím moc nezabývala, proto musely nastoupit moje kamarádky. Ve snaze najít si matrace do nové postýlky jsem si otevřela stránky různých společností, našla jsem kontaktní adresy a už se jelo. Po chvilce pátraní v obchodě jsme s přítelem narazili na tvrdší matrace. Psali tam, že mají anatomické a ortopedické vlastnostmi, co mi zpočátku přišlo, jako by psali o botách :-) V jedné chvíli k nám přišel starší prodejce. A byznys mohl začít.

Povídali jsme o tom, co hledáme a on (podle vizitky jsem zjistila, že se jmenuje Petr) hned věděl, co je pro nás ideální. Vzal nás do obrovského skladu, kde všechny ty měkoučké zázraky na spaní ležely. Na dotek byly všechny fajn. Tak, který si vzít?

Když jsme se ptali, který by nám doporučil, prodavač Petr se jenom pousmál. „Tak pro vás tu mám něco speciálního. Na těchto se vyspinkáte do růžova a taky se na nich dá hezky zašpásovat.“ V té chvíli jsem mírně zčervenala a můj přítel chytil taky zvláštní barvu. No každopádně Petr měl pravdu :-) Matrace, které byly speciálně pro nás, se ještě toho dne ocitly u nás v bytě. A jsou tam doteď. Protože není nad dobrý a zdravý spánek!

Související články

Utřít, nebo neutřít?

Hanka — Fri, 08 Jan 2010 10:32:55 +0000

Jednou jsme se vybrala s mými kamarády na nedělní přecházku Prahou. Podzim se blížil ke konci, takže venku bylo příjemně mrazivo. V ten den jsme se rozhodli, že pojedeme do centra a zahrajeme si na turisty, kteří se loudají po Staroměstském náměstí, obdivují Orloj a přecpávají se párky v rohlíku.

Natlačili jsme se do tramvaje směr centrum. Procházka to byla opravdu úžasná. Na to, že už dávno nejsme v pubertě, jsme se opravdu bavili jako děti. A samozřejmě, při zábavě člověku rychle vytráví. Na Staroměstském náměstí žádné párky nebyly, tak jsme si to namířili přímo na „Václavák“. Stánku s rychlým občerstvením jsme udělali skvělou tržbu a s jídlem v rukách jsme se vybrali dál. Všichni jsme se s chutí cpali.

Kolem byla nějaká lékárna – jenom jsme se v duchu smála, jak si dnes holduju na přepečeném párečku a zítra kvůli němu nějakou lékárnu možná i navštívím.

Najednou však nastal malý problém. Kamarád potřeboval ubrousek. Jako naschvál, nikdo už žádný neměl. A to víte, není to nic příjemného mít umazanou pusu z mastného párku. Vtom kamarádka vítězoslavně prohlásila, že ona utěrky má. To sice bylo fajn akorát, že to byly utěrky na dětskou prdelku jejího prcka. Mne to osobně nevadilo, kamarád se ale zatvářil nedůvěřivě. Ale nakonec si utěrku vzal. Vytáhnul ji z balíčku a prohlásil: „S čím ty synovi utíráš prdelku, s tím já si utírám pusinku.“ Všem nám bylo hrozně do smíchu. Všechno ale završil slovy, že tyto utěrky jde dětem dnes jenom závidět.

Související články

Koupání v pneumatikách

Hanka — Thu, 07 Jan 2010 07:48:37 +0000

Bylo léto. A my všichni jsme se těšili k vodě – jako malé děti. Zajet si někde k vodě, to byl náš aktuální sen! S kamarádkami jsme sbalily svých pár švestek a jelo se k nedalekému jezeru. Hezky jsme se vykoupaly, zaplavaly jsme si.

A pak přišel čas na opalování. No všechny jsme se chtěly nechat unášet lehkým proudem vody v jezírku, ležet na nafukovačkách. Akorát, že nafukovačka byla jenom jedna a my jsme byly čtyři. A pak nám to došlo. Každé auto má přece náhradní pneumatiku! A jak jsme si z fyziky ještě pamatovaly, guma plave.

Víc nám už nebylo potřeba. Zahájily jsme pneumatikové opalování. Nejdřív jsme byly mírně skeptické vůči velikosti pneumatiky, ale nakonec zvítězila ženská vynalézavost. Vymyslely jsme tedy několik poloh, jak si správně a hezky opálit tělo. A tak jsme si užily další hezký letní den.

Související články

Překvapení ve skleničce

Hanka — Wed, 06 Jan 2010 08:01:06 +0000

Venku bylo nádherné počasí. Sluníčko svítilo, teplá voda, svěží vzduch, no prostě ideální dovolená v Čechách. Já, můj přítel a pár našich známých, jsme se rozhodli udělat si radost a zajít si v brzkém létu někam do přírody, k vodě a potěšit své městské srdíčka troškou venkova.

Přes den jsme se hezky koupali ve vodičce a večer jsme se všichni nahrnuli do místní hospůdky. Hrála tam živá hudba, pivo teklo potokem a to papáníčko… no, prostě ráj :-) Nastal poslední večer a mne přišlo najednou líto, že se to všechno tak rychle skončilo. Oblékla jsem se trošku víc slavnostně, ať je ta poslední noc dlouhá a stojí za to!

S mým přítelem jsme se společně vybrali do naší oblíbené hospůdky. Všichni na nás už čekali. Hudba hrála, tančilo se. Najednou za mnou přišel číšník, že mne můj přítel prosí, abych šla na chvilku vedle, do druhého pokoje hospody. Přišlo mi to divné, no šla jsem. Byl tam stůl prostřený pro dva. Tak jsem se pousmála, jaký je ten můj Martin romantik. Usadila jsem se a čekala. Najednou se ztlumilo světlo a lidová hudba, která přicházela z vedlejšího pokoje, utichla.

Ve dveřích se zjevil můj přítel a v ruce nesl dvě skleničky krásně růžového vína. Sedl si naproti mne a říká: „Tak, na poslední večer naší dovolené.“ Připili jsme si. Víno bylo moc chutné, jemné mne perlilo na jazyku, až najednou… něco mi narazilo do rtů. Vtom se Martin zvednul a zeptal se: „Vezmeš si mě?“ V mojí skleničce se třpytil prstýnek. Skoro jsem odpadla. Opravdu jsem to nečekala. Nastala chvilka ticha. ANO. Hudba začala hrát a všichni se tam najednou nahrnuli a blahopřáli nám. Tak tohle byl ten nejneočekávanější konec dovolené.

Dnes, když už jsme nějaký ten rok spolu, vždycky na to s úsměvem vzpomínáme a vždy si při tom otevřeme lahev dobrého vína.

Související články

Važte si života!

Co se skrylo pod stromečkem

Hanka — Tue, 05 Jan 2010 10:27:01 +0000

Opět nastaly Vánoce. Svátky radosti, klidu a míru. I když, ne tak celkem. Už začátek prosince naznačil, že tomu tak úplně není. Tramvaje byly přeplněné lidmi a obchodní domy by nejraději prodávaly nonstop. Vánoce jsou prostě skvělý business.

Já s přítelem jsme do tohohle koloběhu nákupů spadli také. Nejdřív jsme se snažili nakupovat systematicky a prakticky. Mamince kosmetiku, tátovi ponožky a spodky, bráchovi spacák… Všechno nám hezky časově i finančně vycházelo. Až se mi to zdálo podezřelé jednoduché. A můj ženský instinkt mě nezklamal.

22. prosince jsme si s přítelem večer otevřeli víno a zapnuli televizi. Najednou zazvonil telefon. Kája volá! Ano, přesně ten Kája, kterému se loni narodilo dítě. Přesně ten Kája, kterému jsme před měsícem slíbili, že ho 23. prosince navštívíme! Akorát, že jsme pro Káju a jeho rodinu neměli dárek. Já jsem začala mírně panikařit, na co můj přítel po chvilce přehlásil: „Já vím, co jim koupíme!“ Tehdy jsem se upokojila a čekala jsem, co řekne. „Koupíme jim sportovní batoh!“ Znělo to přijatelně. Oba totiž Káju známe – je to turista tělem i duší.

Na druhý den jsme hned ráno utíkali do obchodu a koupit batoh. Kája s rodinou nás už čekali. Rozbalili jsme dárky, vypili víno, snědli sušenky. Příjemně jsme se bavili, až se najednou Kájova manželka říká: „Kde je náš prcek?“ Kájův syn nebyl s námi v pokoji a nebylo ho ani slyšet si hrát. Okamžitě jsme ho začali hledat.

Po několika minutách volání, kdy už Kájovy a jeho ženě nebylo moc do řeči, jsme cosi zaslechli. Vycházelo to zpod stromečku. Z nového batohu. A hádejte, co to bylo. Kája junior jako první otestoval nový batoh. Jednoduše si tam vlezl a zkoumal, co to máma s tátou dostali. Usmíval se a žužlal sušenku, jak by se nic nestalo. Slzy strachu se změnily na slzy smíchu. „Tak tohle jsem opravdu pod vánočním stromečkem nečekal!“ prohlásil Kája. A věřte, že my také ne!

Související články

Nejsou hvězdy jako hvězdy

Hanka — Mon, 04 Jan 2010 08:48:36 +0000

Už od střední se s naší partou každoročně pořádáme společnou dovolenou. Prolezli jsme společně téměř celé Čechy i Slovensko. Loni padnul nápad zajet v zimě někam dál. Ať si užijeme sníh. Všechno to byl nápad našeho kamaráda Standy, ze kterého jsme ihned udělali hlavního organizátora. Zarezervoval nám tříhvězdičkový hotel na jihu Finska, zabezpečil letenky. Všichni jsme se nesmírně těšili. Kromě zajímavé krajiny nás lákal i fakt, že to bylo (kupodivu) finančně velmi výhodné.

Ještě před odchodem jsme se museli pečlivě sbalit, u čeho mi s radostí asistovala moje maminka. V dobré vůli mi přivezla i můj starý spacák. Že prý Finsko není Šumperk. :-) Sice jsem se z chuti zasmála, ale maminka mě přinutila si ho sebou vzít. I když mi bylo jasné, že ve tříhvězdičkovém hotelu mi bude na nic.

Nastal čas odjezdu. To bylo radosti! Letadlem jsme ve Finsku byly za chvilku. Pod Standovým vedením jsme se dopravili šťastně až k hotelu s třemi hvězdami. Když jsme tam dorazili, čekalo nás nemilé překvapení. Hotel sice tři hvězdy měl, ale jenom ve svém názvu. Byl to maličký penziónek, napůl plný lidmi. Standa jsi totiž špatně přečetl nabídku hotelu a také jeho kapacitu. A tak nám nezbývalo nic jiného, než se rozdělit do tří dvoulůžkových pokojů.

Tehdy jsem si řekla, že maminka měla pravdu! Nikdy nevíš, co se stane. :-) A tak jsem se zakuklila do svého starého spacáku a strávila jsem v něm všechny tři noci. Mám prostě štěstí. Dobří přátelé a dobrá maminka, to jsou hvězdy mého života!