Bláznivý Cestopis

svist — Mon, 15 Mar 2010 18:49:38 +0000

Stojím na rozlehlé louce. Nikam nedohlédnu a obklopuje mě jen vysoká tráva. Začnu utíkat. Nevím, kam běžím, ale chci se zbavit pocitu, že mě ta seschlá zeleň pohlcuje. Najednou před sebou vidím pěšinu. Je vykládaná plochými kameny. Vydávám se po ní. Cestička náhle zmizí a začne pršet. Mám jen obyčejné tričko, kraťasy a sandály. „Proč je ten déšť jen tak studený?!,“ neodpustím si otázku, o které vím, že na ni odpověď nedostanu. Přede mnou začnou z drobné mlhy vystupovat obrysy nějakého kolosea. Opět se rozuteču. Teď to vidím jasně! Není to žádné koloseum! Jsem v Anglii! (Proto ta mlha a déšť J!) To je Stonehenge! Je ale kompletní a má i vrchní trámy! Při vstupu „do něj“ vidím nějakou postavu. Zastavím se a zhluboka oddechuju. Postava se ke mně blíží. Je to nějaká žena. Je oblečená do modré kombinézy a má na krku píšťalku na provázku. Vypadá jako naše tělocvikářka, ale její výraz ve tváři lze přirovnat spíše k hráči pokeru. „Dej si dvě kolečka kolem celého tohoto objektu!,“ vyzve mě profesorka k běhu. Páni, co je proti tomu 1500 m, při kterém mám už tolik námitek? Přikývnu a pustím se do běhu. Je to ovšem horší než v sauně! „Kolik stupňů může mít asi krev v mých žilách?,“ pomyslím si. V oněch sandálech si v tom horku připadám jak v gladiátorkách. Učitelka se mi ztratí z dohledu. Znovu začne houstnout ta hrůzostrašná mlha. Já ale stále běžím jako o život. Nikdy nevíte, kam nasadili skrytou kameru!

Z ničeho nic mi začne ušima proudit studený vzduch a kolena se mi podlamovat jako když srazíš žebřík. Cítím, jak to mnou žuchlo. Otevřu oči. Údivem mi klesne brada. Jsem ve starověkém Egyptě! Přistála jsem na oživlé a dokonce osedlané Svinze! Začínám si uvědomovat sama sebe. Na rukou mám samé zlaté prsteny a náramky a na sobě bílé, plátěné a vzdušné šaty. Na nohou nemám svoje obyčejné sandály, ale skutečné zlaté gladiátorky. Sahám si na hlavu a vše mi při tom dochází! Já jsem Kleopatra! „Hmm…, tady mě čeká ale kariéra…!,“ zasměji se. „Ale já nejsem vůdčí typ! A mé organizační schopnosti jsou na bodu mrazu. Nemám na to, být Kleopatrou!,“ a už si sundávám boty. „Mnohem větší přednost bych dala obyčejným vietnamkám!“

Znovu změna – stojím u Čínské zdi. V ruce držím pravítko. Najednou se mi zjeví gejša a povídá: „Musíš celou Čínskou zeď změřit, jinak budeš bez večeře. A mimochodem, dnes máme rýžový nákyp (při tom mi zakručelo v břiše!,“ a zase zmizela. Tak s tímhle pravítkem to bude rozhodně běh na dlouhou trať! Ne! To nebude dlouhá trať, ani maraton! Čínská zeď přece měří kolem osmi tisíc kilometrů! To bych do večeře nestihla – kašlu na to! A navíc je tu lidí jak na Karlově mostě!

Všichni turisté rázem mizí a já se začnu vypařovat… Stojím na předposledním lešení Eifelovky. „Dílny jsem nikdy neměla moc ráda!,“ pomyslela jsem si při pomyšlení na zhotovení poslední části Eifelovy věže. „Vzdávám se předem!,“ zakřičela jsem snad na celou Paříž. Jak se ale dostanu dolů? Štěstí přeje nepřipraveným. Nasadila jsem si padák na záda a hupky dolů.

Doletěla jsem na nějakou pláž. „Sakra – plné boty písku!,“ jó, to nepotěší nikoho. Nasedla jsem na lanovku, která byla zrovna po ruce a přišla mi celkem vhod. Moc jsem se nekoukala dolů, z toho se mi převrací žaludek. Za to jsem kroutila hlavou do všech světových stran – to je výhled! Po zhruba hodinové projížďce jsem dorazila do cíle. Byl to velký kopec a přesně na samém vrcholu stála cedule: „Vítejte na hoře Mt. Everest!“

Najednou sebou trhnu. Otevřu oči, a co nevidím! Sedím u psacího stolu ve svém pokojíčku nad sešitem ze Slohu. Takže to byl sen! Prostě jsem si asi samou nudou nad tématem Cestování zdřímla. „Hmm… To cestování není až tak nudné.“ (Po tom, co jsem zažila tenhle sen určitě!) Už se těším na pondělní Sloh!

Karolína Olšová 8. C, http://svistici.blog.cz

Stalo se mi... » svist

Bláznivý Cestopis

Související články