Stalo se mi...

Velký malý podvod T-mobile se Surf’n'mail v iPhone

rayethon — Tue, 09 Mar 2010 18:56:50 +0000

Patřím k dlouholetým zákazníkům společnosti T-Mobile. V září 2008 jsem si pořídil iPhone s datovým zvýhodněním Surf’n'mail, který jsem hojně a v pořádku využíval až do března 2009. Za přenesená data jsem za těch 6 měsíců neplatil ani korunu, přestože jsem používal facebook i ICQ (tedy aplikace, kde bych za přenesená data platit měl).

V březnu mi najednou přišla faktura za přenesená data na 800 korun. Volal jsem na business linku, za co to je konkrétně – slečna byla podezřele milá a během dvou minut mi sdělila, že mi celou částku dobropisuje. Bylo mi to podezřelé, proto jsem kontaktoval známého, který v T-Mobile pracuje, jestli by mi nemohl říci, proč se najednou za data platí. Odpověď byla následujici – T-Mobile zprovoznil aplikaci, ktera velice důsledně kontroluje způsob připojení z datových zvýhodnění a bude to od března 2009 účtovat natvrdo. Řekl jsem si, že se nedá nic dělat, nakonec mají pravdu, a vymazal ICQ i Facebook z iPhone. Jenže ouha, zde začíná problém, který považuji za podvod ze strany T-mobile.

Dnes dopoledne mi přišla SMS Můj limit, že jsem překročil 1500 korun (v polovině zúčtovacího období). To mi bylo divné, protože standardně mívám účet tak kolem 800. Zavolal jsem tedy opět na infolinku a málem spadl ze židle. Slečna mi vesele hlásila, že tam mám 1000 za data. Ptám se za co a kdy naposled, protože používám jen Safari a emailové aktualizace, které by měly být zdarma. Slečna mi odpověděla, že za co to je mi není schopen nikdo říci, ale že naposled včera 2 MB ve 22.45. Ujistil jsem slečnu, že jsem skutečne v tuto dobu stahoval, ale byl jsem připojen přes domácí WiFi!!! Slečna bohužel pro mě nemohla nic udělat. Strašně mi to vrtalo hlavou, jak se to mohlo stát, vždyť stahování přes WiFi T-Mobile jako operátor vůbec nemůže vidět, natož účtovat. A nedalo mi to a na infolinku jsem zavolal znova, tentokrát jsem zadal rovnou přepojení na technické oddělení, což se po chvíli dohadování skutečně stalo.

Můj první dotaz: Když mám v iPhone zapnutou automatickou aktualizaci emailu po 30 minutách, platím to? Odpověď zněla k mému úžasu ANO!!! Dostalo se mi vysvětlení, že současně s automatickou aktualizací emailů se vám také automaticky stahují dalši data, která platíte, přestože je nejde od aktualizace mailu oddělit (například počasí). Prý to doteď bylo promíjeno, ale od března byl nasazen tvrdý kurz a vše se platí.

Můj druhý dotaz: Jak je možné, že mám naúčtované včerejší stahování aplikace z Apple store, když jsem stahoval přes WiFi? Odpověď zní velmi jednoduše. Pokud jste připojen přes WiFi a zablokujete horním tlačítkem užívání, režim WiFi se vypne a naskočí Edge – když pak klávesy odblokujete, rychle spustíte Apple Store a začnete stahovat, trvá telefonu, než se z módu Edge přepne na WiFi, cca 20 vteřin – pokud začnete stahovat v módu Edge, celé stahování se účtuje, přestože vám potom naskočí WiFi. Namítl jsem, že přepnutí ikonky Edge na WiFi rozhodně netrvá 20 sekund, ale tak maximálně 5 sekund. Dostalo se mi ponaučení, že přestože už svítí ikonka WiFi, iPhone stále běží na Edge a vše se normálně účtuje podle tarifu. Musím říci, že jsem z tohohle měl opravdu šok – berte to jako varování pro vás ostatní, na co si máte dát s iPhonem pozor, ať v tom neskončíte za tisíce za data.

Položil jsem ještě poslední otázku: Můžete mi tedy říci, jaké aplikace a co v iPhone mohu používat v rámci datového balíčku Surf’n'mail, aniž bych platil za přenesená data? Odpověď už mě poslala totálně do kolen: Oficiálne vám to sice říci můžu, ale neoficiálně vám řeknu, že se na to nemůžete spolehnout, protože my sami nevíme, jak přesně funguje aplikace, která účtování provádí, tudíž vám můžeme říci, co tak ma být na papíře, ale prakticky to nikdo nevíme, máme vlastní zkušenost, že někomu to třeba účtuje aktualizaci počasí a někomu ne, stejně jako Apple store, a někomu dokonce emaily – záleží prý údajně na stáří a používaném firmware, ale to si myslíme, důkazy nemáme.

S poděkováním jsem ukončil hovor. V Česku jsem si zvykl na ledacos, co na západě není možné, ale některé věci asi budu rozdýchávat hodně dlouho. Mrzí mě, že jsem si telefonát nenahrál, nicméně napsal jsem email do T-Mobile, aby se k tomu vyjádřili, protože to považuji za sprosťárnu a podvod nejvyššího kalibru. Mám teď za duben zaplatit data, o kterých mi nikdo není schopen říct, za co a odkud jsou a nedá se s tím nic dělat. Postižených musí být opravdu hodně a budu moct rád, když tady napíšete svoje zkušenosti, popřípadě jak to účtují vám.

Související články

Zdeněk Škromach slibuje důchodcům, až se mu od huby práší

Milan — Mon, 08 Mar 2010 20:26:22 +0000

Snažím se držet zásady, že na tomto serveru zveřejňuji jen články, které mají nějaký příběh. Obyčejné zprávy a reklamní sdělení filtrem neprojdou a jsou nekompromisně smazány. A stává se, že se před námi vynoří příběh, který, ačkoliv ovlivní naše životy, po nějakém čase zapomeneme. Aby se tak nestávalo, jsou tu i tyto stránky. Pište proto vaše příběhy, radosti, starosti i křivdy, a uchovejte je tak pro ty, kteří řijdou po vás.

Zde je tedy příběh jedné lži, která vystoupila ze stínu jiných lží, aby ukázala na to, v jakém světě žijeme a jací lidé se ucházejí o naši přízeň, když se nám pokoušejí „vládnout“.

Rozhovor byl uveřejněn na serveru iHned.cz v článku nazvaném Škromach: Vy nám všechno věříte? aneb Proč důchod 15 tisíc nebude. (iHned.cz, 8. 3. 2010)

Místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach to řekl před dvěma týdny na oficiální konferenci k důchodové reformě úplně jasně: „Naším cílem je, aby do roku 2014 dosáhl průměrný důchod 15 tisíc korun měsíčně,“ sliboval muž, který je dnes největším kandidátem na povolebního ministra práce a sociálních věcí.

Jeho slova převzala většina velkých médií a dodnes si je může kdokoli pustit na internetových stránkách ČT 24.

Když ale chtěly HN rozebrat, kde přesně chce vzít ČSSD během čtyř let 170 miliard na to, aby mohla svůj slib uskutečnit, začal Škromach vysvětlovat, že žádný takový slib neexistuje. „Ale my jsme nikde nic takového neslíbili,“ řekl v rozhovoru pro HN Škromach.

HN: Vy jste na konferenci k důchodové reformě řekl, že cílem ČSSD je zvýšit důchody do roku 2014 na 15 tisíc korun měsíčně. My jsme spočítali, že byste na ně museli přidat za čtyři roky 170 miliard korun…

Ale to jsou hausnumera, která nemají žádné opodstatnění.

HN: Ale mají.

V programu žádných 15 tisíc nenajdete.

HN: Tak proč jste na konferenci o důchodové reformě o zvýšení důchodů na 15 tisíc mluvil?

To byla jedna z možností, jak se může důchod vyvíjet v případě vysoké inflace. To není žádný programový cíl. Jako úvahy na konferencích jsou různé.

HN: A proč jste tedy na důchodové konferenci říkal, že chcete do roku 2014 zvýšit důchod na 15 tisíc?

No vidíte, vždyť by o tom nikdo nenapsal, kdyby tam taková zmínka nepadla.

HN: Takže jste to řekl jen proto, aby se o tom psalo?

Ale, neřešme to.

HN: Ale my bereme slova pronesená na oficiálních programových konferencích vážně…

Ale vy berete od nás všechno vážně. Vycházejme z našich základních materiálů. Za určitých okolností může být důchod 12, 13, 14 i 15 tisíc. Takhle to berte, v tomto kontextu. Protože nikdo neumí spočítat, jak se bude vyvíjet inflace v dalších třech nebo čtyřech letech.

HN: Jak jste vlastně došli k těm 15 tisícům? Měli jste to propočítané?

Jako, já žádná čísla nikde nesděluju. A nejsou ani v programu.

HN: Ale na té konferenci jste to jasně řekl.

Já myslím, že by bylo dobré, kdybyste se zabývali důchodovým systémem tak, jak jej navrhujeme.

HN: Takže těch 15 tisíc byla jen taková legrace…

Ale to není žádná legrace. Já znovu opakuji, že naším cílem je udržet základní důchodový systém, nevyvádět peníze pryč a podpořit různé formy důchodového připojištění.

HN: Takže těch 15 tisíc neplatí a slibovat je před volbami nebudete…

Ale my jsme nikde nic takového neslíbili. Nenajdete to v žádných materiálech.

HN: Ale na konferenci k důchodové reformě jste o tom mluvil.

Vy se vždycky chytíte jedné věty… Ale aspoň jste o tom napsali, když už nic jiného. Protože jinak byste o našem důchodovém systému ani neinformovali.

HN: Takže to byla taková vějička, aby se chytli novináři?

Problém je, že vy se chytíte jen věcí, které tam zazní někde na pozadí, ale jinak prezentujete, že sociální demokracie nechce žádnou důchodovou reformu, což není pravda.

HN: Ale zvýšení důchodů na 15 tisíc je důležitá a úplně hmatatelná věc pro dva miliony důchodců. To není nic, co je řečeno někde na pozadí.

Nikde jsem od vás neviděl, že byste skutečně popsali náš reformní systém důchodů tak, jak jsme jej prezentovali. Ale určitě byste se dozvěděl víc, kdybyste na té konferenci byl.

HN: Tam bych se ale dozvěděl i o těch 15 tisících, o kterých teď říkáte, že nejsou ve vašem programu.

Vy mi připadáte jak malé děcko. Místo toho, aby vás zajímala odborná záležitost důchodového systému… Tohle už je fakt bulvární záležitost. Vás zajímají jen bulvární kecy.

HN: To vůbec nejsou bulvární kecy. Pokud slíbíte na důchodové konferenci zvýšení penzí na 15 tisíc, tak musíte s tímto parametrem při důchodové reformě počítat.

Ale vždyť to nikdo nikde neslíbil, nic takového nikde v programu nemáme.

Tolik rozhovor. Pro srovnání si pusťte zmiňovaný videozáznam na stránkách ČT24 (výrok zazní kolem 50:40 min).

Ilustrace: Filip Škoda, http://www.filipskoda.com

Související články

Premiéra na badmintonu v Praze

Barbora Černá — Fri, 05 Mar 2010 17:54:04 +0000

badminton v praze

Od mala jsem ráda sportovala. Od 10 let jsem plavala, poté mě v deváté třídě chytl basketbal, u které jsem vydržela až do svých 20 let. Protože jsem již nestíhala školu a nechtěla se mu věnovat profesionálně, tak jsem skončila a na nějaký čas se nevěnovala žádnému sportu. Moje tělo se s tím dlouho srovnávalo, protože bylo zvyklé skoro na každodenní zátěž. Proto si po pár týdnech říkalo o nějakou aktivitu.

Zrovna když jsem přemýšlela, který z těch moderních sportů, jako jsou squash nebo in-line brusle, zkusit, ozvala se mi spolužačka, jestli bych s ní nechtěla zajít na badminton. Protože jsem si badminton vybavovala jako nudnou hru z letních táborů, neměla jsem ani moc chuť. Nakonec mě přesvědčila a já vyrazila na svůj první Badminton v Praze. Jaké bylo moje překvapení, když jsme dorazily do krásné klimatizované haly, půjčily si rakety a šlo se na to.

Prvních pár minut jsem se trošku trápila, ale poté jsme se rozehrála a zamilovala se ! Ano, do badmintonu! Od té doby chodím hrát nejméně jednou týdně a jsem moc ráda, že mě tenkrát kamarádka vytáhla. Pokud ještě váháte, tak určitě doporučuji vyzkoušet. Je to opravdu zábava a pořádně se u toho navíc zpotíte. Pokud jste z Prahy jako já, tak přehled kde si zahrajete badminton v Praze najdete tady. Kdesportovat.cz vám najde sportovní centra po celé republice. Takže i badminton v Brně nebo v Ostravě.

Související články

I Facebook má své dny…

Milan — Sun, 28 Feb 2010 15:43:35 +0000

Na Facebooku je dnes skoro každý. Objem každodenně zpracovávaných dat je obrovský. Množství uživatelů roste rychleji rychleji, než náš státní dluh (zatím, soudruzi se snaží, seč jim síly stačí). A tak není divu, že i ten Facebook si občas postaví hlavu a pronese nějakou blbost.

Naposledy mne takhle vytrestal dneska, když jsem se snažil popřát známému k narozeninám. Podívejte se sami:

Nevím, zda uživatelé Facebooku považovali za závadné slovo pohoda nebo všechno nejlepší.. ale pokud zjistím jak, označím jako závadná jména všech našich politiků :)

Související články

Poděkování autopůjčovně za pomoc

ducky — Wed, 24 Feb 2010 13:53:02 +0000

Asi před týdnem jsem se vrátil z práce a na parkovišti před naším panelákem na mě čekalo nemilé překvapení. Můj správně zaparkovaný fordík byl vzadu pěkně promáčklý a deformovaný. Byl pátek a my jsme v sobotu odjížděli s rodinou na druhý konec republiky na svatbu. Zuřil jsem. Co teď?

Naštěstí nás naboural slušný člověk a za stěračem jsem našel papírek s telefonem. Škodu nám zaplatí povinné ručení, ale jak se s celou rodinnou dostat na svatbu?

Obvolali jsme známé, ale nikdo nám auto nemohl (nebo nechtěl) půjčit. Museli jsme, chtě nechtě, zkusit autopůjčovnu. Přestože jsme autopůjčovnu kontaktovali až v pátek večer, v sobotu ráno jsme měli auto před domem. Před tím, než jsem vytočil číslo autopůjčovny z Prahy, byl jsem velmi skeptický (ale já už takový prostě jsem). Ovšem brzy skepse pominula.

Našel jsem totiž samá pozitiva:

1. fungují NONSTOP, dokonce i v noci
2. auto nám dovezli až před dům
3. protože jsme vezli kupu dárků, objednali jsme si střešní nosič, dále autosedačku pro našeho prcka, a věřte nevěřte, bylo to v ceně
4. pojistka vozu a dálniční známka byla také v ceně
5. cena za víkend? 1800Kč

Autopůjčovna vám vytrhne trn z paty v případě nehody či poruchy vašeho miláčka, ale také dobře poslouží, pokud jste na dovolené a plánujete výlet.

Související články

Relax: zpívající koně

Milan — Tue, 23 Feb 2010 11:38:40 +0000

Již v dřevních dobách internetu si lidé posílali zajímavé a vtipné e-maily, obrázky a později i videa a hry. Jednu z hříček vytvořenou ve flashi jsou i zpívající koně.

Vzpomínám si, jak tito koně obíhali internetem před několika lety (odhaduji to tak na pět let zpátky). A je zajímavé, že ani po takové době neztratili nic ze své půvabnosti a zábavnosti.

Princip je jednoduchý. Zapněte si zvuk na svém počítači a pak už jen klikněte na některého z koní. Každý ze čtyř vydává vlastní zvuk a zpívá svoji melodii, a můžete si tak namixovat skladbu podle vlastní nálady.

Tak to je ono. Zpívající koně, hříčka, která na internetu přežila několik let. A pokud chcete pobavit své známé, pošlete jim odkaz na tuto stránku. Díky. :)

Související články

Můj boj s rakovinou žaludku

Pavla.Valickova — Tue, 23 Feb 2010 08:27:13 +0000

Zprvu to měla být „běžná“ rakovina žaludku. Jenže když mi doktoři otevřeli břicho, zjistili, že se nádor rozšířil i na slinivku a pobřišnici. Naposledy se metastáze objevila na vaječníku.

Bylo mi 32 let, když mi doktor oznámil, že mám nádor žaludku, který se jmenuje adenokarcinom. Určitě nemusím psát, co se mi ten den honilo hlavou.

Začalo to pravidelným zvracením

Vše začalo na počátku roku 2009. Na přelomu ledna a února jsem začala mít problémy se zvracením. Jednou týdně se mi stalo, že jsem večer zvracela. Vzhledem k tomu, že jsem ke konci roku silně zredukovala činnost firmy (včetně zaměstnanců), domnívala jsem se, že je to psychosomatického původu a moc jsem to neřešila.

V polovině února to přestalo a já měla asi měsíční pauzu bez zvracení. Avšak ke konci března se to vrátilo, a to už jsem měla dole 9 kilo. Přesto jsem si pořád myslela, že je to psychické.

První dubnový víkend jsme odjeli s manželem na Slovensko, v domnění, že změna prostředí mi pomůže. Chudák kamarádka Zuzanka, která se o nás starala, vyvářela a já pravidelně večer zvracela a zvracela. Už to bylo každý den.

Po návratu ze Slovenska jsem naklusala k doktorce a začala to konečně řešit. Nejzáhadnější bylo, že ať jsem jedla cokoliv a kdykoliv, vždy jsem zvracela jen mezi desátou večer a půlnocí, tedy po ulehnutí do postele.

Mohla jsem jíst jen kaši a polévky

Následovala série vyšetření za vyšetřením (odběr krve a moči, sono břicha, gastroenterologické vyšetření a endosono vyšetření). Na gastru se nic nezjistilo, žádný zánět žaludku se neprokázal ani jiná choroba, i biopsie byla negativní. Vypadalo to na stenózu (zúžení) žaludku.

Jenže se pořád nevědělo, co mi to zúžení způsobuje, a proč nepřijímám stravu. Potrava neodcházela ze žaludku do dvanáctníku, ale vracela se přes jícen zvracením.

Pořád jsem hubla a hubla, už jsem musela jíst jen kašovitou stravu. Poslední týdny to byly jen tři nutridrinky denně, anebo polévka.

Paní doktorka mě poslala na další vyšetření do Motola. To už byl květen 2009.

Nechala jsem si zmrazit vajíčko

Když jsem pak s maminkou znovu dorazila do Motola pro výsledky, doktor už na mě čekal. Vzal nás obě do kanceláře a začal povídat. A já slyšela slova jako nádor, karcinom, zhoubný, časné stadium, bez metastáz. Krve by se ve mě nedořezal. Pan doktor už obdržel i výsledky z CT, takže diagnózu určil jako difůzní adenokarcinom z prstenčitých buněk s průkazem intracelulární hlenotvorby.

CT neprokázalo žádné metastázy, takže další zprávou bylo, že při téhle diagnóze se doporučuje radikální chirurgický zákrok – odstranění žaludku. Už jsem měla domluvený termín, dostala jsem čtrnáct dní na vyběhání předoperačních vyšetření.

Na radu přítelkyně Lubici jsem si také nechala před náročnou léčbou rakoviny odebrat a zmrazit vajíčko, a pak už jsem nastoupila do Motola. Váhový úbytek celkem 16 kilogramů.

V břiše jsem měla nádorů víc

Operaci jsem podstoupila 22. května a v půl šesté večer jsem se probrala na JIPce s rozpáraným břichem. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se o tři dny později od doktora, co mě operoval, dozvěděla, že operace se nepodařila, protože při otevření uviděl metastázy na slinivce a pobřišnici. Provedli mi tedy jenom přemostění žaludku, abych mohla vůbec jíst.

K dnešnímu dni mám za sebou osm chemoterapií, z té poslední mě odpojili 14. prosince 2009. Nádor mi vyhodil metastázu na vaječník, mám vypadané vlasy. Obočí, řasy a chlupy na celém těle mi za ty dva měsíce už narostly.

Dva měsíce jsem teď čekala na výsledky spojené s biologickou léčbou. Bohužel žádná pro mě není vhodná. Po konzultaci onkologů v Kompletním onkologickém centru VFN 1. LF UK mi byla navrhnuta chemoterapie II. linie, tj. orální cestou (baštění pilulek).

Nádor na žaludku dle CT vyšetření nemění tvar a je pořád stejný, ale metastáze na vaječníku je aktivní v progresi.

Vyhráno nemám, ale žiju a nezvracím

Je to běh na dlouhou trať, jsem moc ráda, že mám jakoby „pauzu“ a nic do mě neteče, nabírám nové síly do budoucna. Teď si začínám vyběhávat invalidní důchod, taky anabáze sama pro sebe.

Rozhodně nemám vyhráno. Ale co, bojuji a co je hlavní, můžu jíst, nezvracím, nemám bolesti, přibrala jsem od operace šest kilo a žiju!

Také jsem založila webové stránky www.adenokarcinom-zaludku.cz, kde píšu svůj blog a pomáhám svým přístupem ostatním nemocným pacientům.

Tento článek vyšel na zdravi.idnes.cz

Související články

Ztracený symbol mi vážně nedal spát

veronika.mikalova — Mon, 22 Feb 2010 14:30:01 +0000

Měla jsem štěstí, že v den mého svátku zrovna vyšla nová kniha Dana Browna Ztracený symbol, kterou jsem dostala jako dárek od mého přítele. Její délka mě zpočátku trochu odrazovala. „Kdy najdu čas si tohle přečíst?“ S jeho minulými knihami jsem měla docela zkušenost. A popravdě řečeno, byla téměř nad očekávání kladná. Andělé a démoni mě sice nenadchli až tak, jako Šifra mistra Leonarda (nebo chcete-li Da Vinciho kód), ale obě knihy jsem dychtivě a rychle přelouskala. Když jsem se poté doma ve večerním přítmí dívala na jejich filmové zpracování, dokonce jsem u nich usnula. To se ovšem úplně lišilo od mé čtenářské zkušenosti s těmito příběhy, kdy jsem unaveně, ale vzrušeně četla dál, abych se dozvěděla pravdu. Ale 460 stránek – to snad přehnal. „Teď na to fakt nebudu mít čas.“

V první volné chvilce jsem však knihu popadla a začala se zanořovat do tajů zednářského učení. Už od začátku jsem četla se zájmem a těšila se na nové informace, které spolu s Robertem Langdonem zjistím. Když jsem se dostala asi za čtvrtinu knihy, nedokázala jsem se odpoutat. Příběh mě tak napínal, že jsem v kuse několik hodin seděla a četla dál. „Sakra, musím zjistit, jak to dopadne!“ I přes mou velkou ospalost a s věděním, že další den nebudu schopná kvůli únavě ničeho, jsem nedokázala knihu zavřít. Přes námitky mého přítele, abych šla spát a konečně zhasla to světlo, jsem se od písmenek nedokázala odtrhnout.

Přestože by příběh mohl být o pár dialogů kratší (některé dialogy a popisy událostí se opravdu zbytečně okapují neustále do kola), stalo se neuvěřitelné – spisovatel mě donutil probdít nad jeho knihou celé dvě noci (a také následně zaspat do práce, což už tak skvělé nebylo). Jeho krátké kapitoly připomínají spíše obrazy z filmu (a celá kniha je napsána formou velmi podobnou filmovému scénáři). Ke konci mé čtenářské nadšení sice trochu polevilo, ale určitě neztratilo na mém zájmu dojít až do konce. Knihu jsem četla s touhou přijít na kloub tomu tajemství, které skrývají dávná mystéria. Je velmi chytře napsána a pro člověka, který se zabývá magií, alchymií a mystikou je podnětnou inspirací pro získání nových informací. Vybízí k dalšímu zkoumání. Předkládá člověku informace, které mohou být pravdivé a nemusí a tak se možná někteří z nás vydají na cestu hledání pravdy o naší minulosti. Nabádá k zamyšlení nad lidskou myslí a silou myšlenky. Čeho všeho je člověk schopný? Co všechno dokáže lidská myšlenka?

Pár věcí mi však na knize vadilo. Byly to až příliš časté odkazy k současným trendům (např. stále zmiňovaný iPhone, google atd. /že by skrytá reklama?/. Také Langdonova přílišná „genialita“, díky které dokáže všechno v rychlosti rozluštit mi občas připadala přehnaná. Když navíc nedokázal ke konci tak dlouho dojít na jednoduchou hádanku, připadalo mi to trochu přitažené za vlasy.

Asi jen budoucnost ukáže, jestli kniha Dana Browna měla dopad na myšlení všech lidí (tak jak to on sám o své knize tvrdil). Ač je tento spisovatel jakkoliv zmedializovaný, určitě nelituji, že jsem mu věnovala čas. Přestože bych to jako „filmařka“ neměla říkat, tak určitě má cenu číst. A nevěřím, že se film bude rovnat nebo dokonce překoná mou zkušenost a nadšení z četby.

Pro ty, kteří nemají rádi příliš filosofické texty, tato kniha určitě předkládá zajímavým a napínavým způsobem poselství, které je velmi důležité: Poznej sám sebe. A ať jsou cesty k tomuto poselství jakékoliv, určitě není na škodu se jednou z nich vydat.

Tento a další články si můžete přečíst na http://mikalova.blog.idnes.cz nebo na mém blogu www.zajik.cz

Související články

Zážitková restaurace v Táboře

Milan — Thu, 18 Feb 2010 09:47:22 +0000

Tábor je překrásné historické město v jižních Čechách, které kromě množství památek nabízí i spoustu nevšedních zážitků. Pokud se nebojíte zkoušet nové věci, můžete zaskočit i do restaurace nedaleko starého náměstí.

Jsou zážitky příjemné a pak jsou zážitky silné. Ideální je, když se setkají. Problém je, když se dostaví jen jeden z nich a druhý zůstane doma. Do kategorie silných se řadí i návštěva zmíněné restaurace. Chtěl bych zde napsat její název, ale nepamatuji si jej. Místní ji poznají podle fotografie, turisté si ji budou muset najít sami.

Již u vchodu vás přivítá umě vyvedený poutač s nabídkou dne. Jedná se o klasická menu, jaká najdete i v jiných restauracích. Interiér pak svojí výzdobou naznačuje něco o tom, že majitel zřejmě před časem navštívil Mexiko. Jak říkám, je na co se těšit.

Když jsme se usadili ke stolu, paní servírka nám hbitě přinesla jídelní lístky. Sice o jeden méně, než nás u stolu bylo, ale my se máme rádi, tak jsme se nějak podělili. Případného návštěvníka musím upozornit, aby listoval opatrně, neb jídelní lístky mají sklon se při manipulaci rozpadat.

Když už budete sedět, určitě nezapomeňte sledovat práci paní servírky, její vysoce efektivní a propracovaný systém obsluhování vás leccos naučí o tomto náročném řemesle. Nezapomeňte se také zeptat, jaká že je ta denní nabídka, protože v přineseném menu byste ji hledali marně. V této restauraci totiž myslí na vaše zdraví. Před obědem je dobré se trochu protáhnout, takže vám bude oznámeno, že „je přeci napsaná na poutači před restaurací„. Ale nebojte se, pokud se nezvednete, abyste se šli podívat, nakonec se ji stejně dozvíte.

Jako správný vlastenec jsem si vybral kuřecí plátek s americkým bramborem. Čekací doba standardní, proti tomu nemohu nic říci. U vedlejšího stolu si kolega objednal totéž a dostal jídlo dříve, takže jsme mohli pobaveně sledovat mírné rozpaky, když na talíři kromě kuřecího plátku a oblohy nebyla ani jedna brambora :) Když se pak paní obsluhující vracela od zadního stolu, udivenému kolegovi na dotaz odpověděla, že je teprve přinese. Takže se nebojte ptát, dozvíte se všechno. Nebo prostě tiše počkejte. Jde o zážitky, ne?

Můj kuřecí plátek jsem dostal i s bramborami na jednom talíři. Hm, zážitky jsou tady jen pro někoho. Co se dá dělat, pustíme se do jídla.

Největší výzvou se staly právě americké brambory. Jakmile jsem totiž vidličkou probodl osmaženou slupku, brambora splaskla jako vypuštěný míč. Při bližším ohledání jsem zjistil, že obsahem „americké brambory“ není zřejmě brambora, ale cosi polotekutého, co bramboru připomíná barvou, nikoliv konzistencí nebo chutí. Zajímavá kreace!

Na kuřecím plátku bylo znát, že se kuchař vrátil nedávno od moře. Nebo se možná rozhodl osvítit českou veřejnost tím, že ji naučí jíst slaná jídla. Nebo je možná jen geniální. Sůl totiž probouzí žízeň a její použití je tak vhodné zvláště v restauracích, kde nutí hosty objednat si další pití. Jak vynalézavé!

Když pak paní obsluhující procházela kolem, míra zážitků se dovršila. Zkušeným pohybem zkontrolovala lahev od nealko piva, která stála na stole, a protože na dně ještě malinko zbylo, neváhala, slila ho kamarádovi do napůl plné sklenice a hbitě ji odnesla. Beze slova a profesionálně :)

Nebudu dál pokračovat. Pokud chcete, udělejte si výlet a restauraci navštivte sami. Tolik zážitků totiž za nějaké to cestování stojí a zážitkovou turistiku za cenu oběda hned tak nenajdete. A na jídlo si pak můžete zajít třeba vedle. :)

Související články

Jak jsem si oblíbila bruslení

Hanka — Thu, 18 Feb 2010 07:03:09 +0000

„Není nad zimní sporty,“ říká můj tatínek. Já jsem s ním však v mysli nesouhlasila. Za prvé, je vám zima a za druhé, když upadnete, tak to hrozně bolí a lehce nastydnete. Tuto teorii jsem tatínkovi mohla vykládat, kolik jsem chtěla. Stejně měl svojí hlavu!

Jeden víkend si táta pro nás připravil překvapení. A samozřejmě, sportovní! Dva dny na zimních bruslích. Čekala mne konference, a když jsem si představila ty modřiny na nohách koukající spod sukně, prošel mi mráz po zádech. Misi Bruslení se ale vyhnout nešlo, takže jsem si hezky oblékla několik vrstev a vyrazila jsem s celou rodinou na místní stadion.

Když jsem si zašněrovala zimní brusle a vstoupila jsem na led, hned mi bylo jasný, že budu víc nohama ve vzduchu, než na ledě. „Ještěže tady není mnoho lidí,“ pomyslela jsem si. No i přesto jsem se styděla, protože jsem věděla, co přijde.

Začala jsem zlehka a celkem mi to šlo. Ale to by nesměl přijít na led můj tatínek. Hezky mne potáhnul doprostřed a nutil mne k rychlobruslení. No, pokusila jsem se o to, ale v tom samém momentu jsem si lehla na led jak dlouhá, tak široká. Když jsem otevřela oči, stál nade mnou nějaký chlap. Nebyl to ale táta. Zaostřila jsem a byl to celkem příjemný pohled. „Můžu vám pomoct?“ zeptal se. Tak jsem neváhala a chytla jsem se ho jako kleště. V tu chvíli tátu nikde nebylo. Začala jsem proto bruslit s mým zachráncem. Moje rodina mne jenom z dálky pozorovala, ale ani je nenapadlo rušit nás.

Nakonec z toho bylo celkem příjemné odpoledne. Měla jsem modrý otisk na zadnici a také telefon na Petra. Kdo by to byl kdy řek, že se mi to bruslení bude nakonec i líbit. :-)