Stalo se mi...

Petr Dimun spamuje na Facebooku

Milan — Thu, 18 Mar 2010 20:46:02 +0000

Pokud nevíte, o koho se jedná, tak vězte, že Petr Dimun je bývalý mluvčí ministra Petra Němce z US-DEU, který poté, co US-DEU propadla do hlubin zapomnění, zběhl do ČSSD a je nyní hlavním marketingovým našeptávačem Jirky Paroubka. A je mimo jiné velkým dílem zodpovědný za současnou kampaň slibů všeho pro všechny.

Když jsem tedy na jedné facebookové stránce uviděl komentář tohoto člověka, rozhodl jsem se o něm dozvědět trochu více. Na jeho profilové stránce mne čekalo zajímavé překvapení. Všiml jsem si, že Petr Dimun poměrně usilovně píše na stránky různých skupin a stránek, a to s názvy napříč politickým spektrem. Posuďte sami (ukázka):

Výpis ze zdi uživatele Petr Dimun:

Petr napsal vzkaz na Zeď uživatele Miloš Zeman.
Petr okomentoval stav uživatele Otázky Václava Moravce.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Chceme volit osobnosti, ne stranické nuly nebo kmotry.
Petr okomentoval odkaz od ODS.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele I hate David Rath.
Petr okomentoval odkaz od ODS.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Václav Klaus.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Nechci školné na vysokých školách.
Petr se stal fanouškem Státní maturita – Největší omyl v dějinách lidstva.
Petr se stal fanouškem NEVOLÍM stranu TOP 09 !!!
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele TOP 09.
Petr se přidal ke skupině Kdo NEVOLÍ, když může. Tím podporuje KSČM & ČSSD.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Náramek – Paroubek škodí lidem.
Petr se stal fanouškem Open card.
Petr se přidal ke skupině HOVNO pro Paroubka v každém městě, tentokrát i vesnici !
Petr napsal vzkaz na Zeď uživatele Miloš Zeman.
Petr okomentoval svůj odkaz.
Petr se přidal ke skupině Volíme PROTI Topolánkovi, volíme PROTI ODS.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Topolánek je kokot.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Píšťalka pro Paroubka v každém městě!
Petr se stal fanouškem Píšťalka pro Paroubka v každém městě!
Petr okomentoval odkaz od ODS.
Petr se přidal ke skupině Běžte se vycpat s Paroubkem i s Novým Světovým Řádem (NWO).
Petr okomentoval odkaz od Věci veřejné.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Dělnické listy.
Petr se stal fanouškem Dělnické listy.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Topolánek je kokot.
Petr okomentoval odkaz od Mirek Topolánek.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Dělnická strana.
Petr se stal fanouškem Dělnická strana.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Tomáš Vandas.
Petr se stal fanouškem Tomáš Vandas.
Petr napsal vzkaz na Zeď uživatele Vítáme Jiřího Paroubka v politickém důchodu.
Petr přidal odkaz na Zeď uživatele Topolánek je kokot.

A tak dále, a tak dále.. seznam pokračuje dále a dále.

Prošel jsem pár odkazů a zjistil jednu zajímavou věc – uživatel Petr Dimun pravidelně spamuje odkazy na články v Parlamentních listech. Každý jednotlivý vzkaz je odkazem na článek v tomto soukromém magazínu. Parlamentní listy totiž nejsou, jak by se mohlo z názvu zdát, ničím jiným než komerčně vydávaným časopisem.

Abych zkrátil dlouhou story – samozřejmě se nejedná o pravého Petra Dimuna. Ten by se jen těžko stal členy a fanoušky skupin, kterých tento uživatel je a navíc se kompromitoval podobnou činností. Je ale zajímavé sledovat, jak i některé zdánlivě seriozní projekty (stylu Parlamentní listy) mohou sáhnout po způsobech, které se považují minimálně za neslušné.

Související články

Proč jsem nebyl, nejsem a nebudu na Facebooku

karelkilian — Tue, 16 Mar 2010 20:01:23 +0000

Přiznám se, že jsem nikdy neměl v oblibě tzv. „sociální sítě.“ Neměl jsem profil na Libimseti (asi proto, že mě nezajímalo, zda a jak moc se někomu líbím), na „Lidech,“ ani nikde jinde. Patrně tedy nepřekvapím skutečností, že nejsem ani na Facebooku. Tento projekt mi totiž nenabízí nic, bez čeho bych se neobešel.

V první řadě je to, jak před časem kdosi napsal, „jeden velký spam.“ Zatímco dříve se nejrůznější „vtípky“ posílaly mailem, dnes se na ně lidé upozorňuji „na zdi.“ Bez toho se obejdu – beztak polovinu vtípků znám a druhá polovina nestojí za nic. Facebooková „zeď“ je pro mne výkvětem balastu. Opravdu nepotřebuji vědět, že někdo z mých přátel šel včera večer pařit, večeřet, čůrat, zvracet …. Stejně tak se obejdu bez informace, že si moje kamarádka koupila krávu. Tedy ne skutečnou krávu, ale virtuální v nějaké flashové hře. Podobně, jako já neobtěžuji své přátele s tím, že jsem včera zajel berlínskou linku U7 ve hře World of Subway za 55%, nemám zájem, aby oni otravovali s podobnými hloupostmi mne.

Je pravdou, že podobně „komunikačně uzavřený“ jsem i v reálném životě. Například mobilní telefon mám proto, abych mohl v případě potřeby kontaktovat manželku, nebo aby – když něco potřebuje – mohla zavolat ona mně. Málokdo přitom chápe, že se mi nedovolá, protože telefon buď nemám u sebe, nebo proto, že díky inteligentním profilům nevyzvání. Dovolat se mi dá prakticky jen během pracovní doby (i tak ale většinu hovorů nepřijmu). Po 16. hodině se telefon automaticky přepne do režimu, kdy zvonění ohlašuje pouze volání od rodiny a několika mála vybraných přátel. Večer se pak tento okruh zužuje dalším profilem, který platí i po většinu víkendu. Vím, že je pro mnoho lidí pohodlné zvednout telefon a zeptat se – mohou tak učinit kdykoli a kdekoli. Příjemce ale takovou možnost rozhodnutí nemá a to je věc, která mi vadí a proto jsem ji vyřešil již zmíněnými profily.

Úplně stejně nepotřebuji, aby kdokoli věděl, že jsem online na Facebooku či kdekoli jinde. Mně osobně taková informace k ničemu není, kdežto kdokoli jiný ji může použít k tomu, aby mě kontaktoval v době, kdy o to třeba nemám zájem. Preferuji jiné formy komunikace – takové, kde příjemce může sám rozhodnout, kdy na danou informaci či kontakt zareaguje. Vedu například poměrně rozsáhlou e-mailovou komunikaci s několika přáteli, naše maily dosahují poměrně slušných délek a dozvím se více, než z jednoduchého statusu. Hlavní výhodu spatřuji v tom, že mohu reagovat v okamžiku, kdy na to mám čas a náladu.

Nechápu ani jednu z hlavních myšlenek Facebooku – totiž mít přehled v tom, jak se kdo má a co dělá ve kterémkoli momentě. Když to chci vědět, otáži se třeba mailem. Zpravidla dostanu jako odpověď ucelený souhrn těch nejdůležitějších událostí v životě odesílatele. Přehled tedy mám, nicméně je očištěný od balastu typu „právě jsem na hodině matematiky a hrozně se nudím,“ což je pro mne (ještě když to čtu několik hodin poté) zcela zbytečná a nezajímavá informace.

Hlavní věc, kvůli které Facebook tvrdošíjně odmítám, je ztráta času. Nemám teď na mysli vychytralé hry, požadující přihlášení v daných intervalech, jimž se někteří uživatelé stali otroky (což je mimochodem další věc, kterou odmítám). Mám spíše na mysli ty promarněné minuty či desítky minut, které jsou uživatelé ochotni obětovat sledováním ostatních a psaním pro ně aktuálních informací. Jistě není náhodou, že tento server získal oblibu především u nejrůznějších asistentek a sekretářek, jež se polovinu pracovní doby nudí a tak zabíjejí čas na podobných stránkách. Já mám samozřejmě také části pracovního dne, kdy nejsem vytížen na 100%. Místo nesmyslného kvákání ale raději tento čas věnuji sledování aktuálního dění. Kdyby toto dělal každý, nemohlo by se stát, že se v naší zemi budou přetahovat o moc dvě strany, jež ji zadlužily ve všech svých vládních obdobích. Chápu ale, s ohledem na Gaussovu křivku aplikovanou na zastoupení intelektu v populaci, že většině lidí může připadat jako smysluplnější plácání o ničem a vrcholem jejich přehledu jsou Televizní noviny na Nově.

Jistou míru imbecility také spatřuji v zasílání všeho možného i nemožného „všem z adresáře.“ Je jedno, zda se jedná o kus dobytka (kresleného), který má za účel získat další závisláky na flashové hře, nebo nejrůznější „srdíčka,“ využívaná patrně sociálně narušenými jedinci, kteří neumí „na férovku“ napsat či říci „mám Tě rád/a.“ Proč by mě mělo zajímat, že si někdo včera vyplnil test „Jak znám filmové hlášky?“ Také si občas tu a tam zkusím nějaký test a nikomu to necpu. Koho – kromě dotyčných – to zajímá? Opravdu existují lidé, kteří se v reále baví o takových nesmyslech, jako co jim vyšlo v testu z nějakého časopisu? Možná skutečně tací jsou mezi námi. Pak je mi jich líto a jsem rád, že je neznám a nemusím s nimi komunikovat.

Hlavní nebezpečí Facebooku ale spatřuji ve věci, která je přitom u tohoto projektu klíčová: každý, koho jste přijali jako kamaráda, se může podívat na vaše další přátele. Za předpokladu, že si mezi své přátele přidáváte opravdu jen lidi, které znáte, můžete být docela v klidu. Platí to ale jen do momentu, kdy někoho z nich naštvete (a to se může stát, ne že ne :) ). Pokud vám to takový naštvaný ex-kamarád bude chtít řádně osladit, pak nejlepším cílem nejste vy, ale právě vaši kamarádi. Mluvím v tomto z vlastní zkušenosti, díky které jsem poznal, o kolik mohou být ženy podlejší než muži. Rozhádal jsem se před léty s jednou kamarádkou, která toho času byla v kontaktu s další, pro mne tou dobou velmi důležitou osobou. Výsledkem naší pře nebyla jen výměna názorů, ale i osobní útok, vedený právě skrze onu důležitou osobu. Jen díky tomu, že ona dotyčná si předtím opakovaně ověřila, že mi může věřit, se té podlé nepodařilo narušit naše přátelství. V případě „vzdálenějších přátel“ by měla výrazně vyšší šanci na úspěch. Zveřejněním svých „důležitých lidí“ tedy dáváte každému, kdo se k takovému seznamu dostane, poměrně značnou šanci na provedení zákeřného útoku, jež se vás v konečném důsledku může dotknout více, než kdyby bylo útočeno přímo na vás. Toto ostatně může potvrdit celá řada těch, kterým se zhrzený partner po rozchodu odvděčil pomluvami u společných kamarádů. V tom lepším případě to končívá sáhodlouhým vysvětlováním a obhajováním se, v tom horším pak dotyční skončili nejen jako „single,“ ale ztratili i přátelství.

Náhodou zrovna tento týden jsem zaznamenal článek, upozorňující na nebezpečí sociálních sítí. Zajímavým neshledávám ani tak to, že nějakým pubertálním pipinkám kdosi ukradl fotografie intimního charakteru, které měly pod heslem. Mnohem zajímavější je, jak se díky podobným aktivitám na Internetu dá vypátrat kompletní reálná identita. Autor toto ukazuje na konkrétních příkladech a korunku tomu celému nasazuje čtenář, který v diskuzi na oplátku zapátral po identitě autora a dostal se až k adrese a fotografii domu, v němž žije. Samozřejmě nic proti, pokud takové informace člověk zveřejní dobrovolně. Kdo se ale pohybuje na hraně, ten by si měl v této zemi dávat pozor – proto například prakticky není šance dohledat, kdo je D-Fens. U nás jsme zatím narazili maximálně na pubertální výhrůžky typu „udělám antiblog a budu vás sledovat,“ které dotyčný pubescent nakonec ani nerealizoval patrně proto, že si uvědomil, že tak velké publikum, jaké měl u nás, by sháněl jen velice obtížně. Přesto si ale myslím, že není důvod dávat příležitost třebas právě tím, že zveřejním seznam pro mne důležitých lidí. Takovou věc považuji za čistě soukromou a nikomu do ní nic není.

Další důvod, proč pro sebe Facebook neshledávám zajímavým, je vysoké procento idiocie. Toto své tvrzení podkládám vznikem podvodných skupin, do kterých se opakovaně přihlašují stovky tisíc uživatelů. I úplným blbcům musí být jasné, že se jedná o podvod, přesto se vždy najde dost těch, kteří naletí a doufají, že jim za jedno kliknutí někdo dá zdarma iPhone, notebook, nebo SMSky. Nepoloží si přitom ani tak základní otázku, jako „proč by to kdo dělal?“ Mám ve zvyku si své přátele vybírat (kromě jiného) i podle inteligence, abych si s nimi rozuměl nejen po deseti pivech, ale třebas i ve střízlivosti v mailové korespondenci. Server, kde se schází tak vysoké procento idiotů, jednoduše nemůže být vhodným prostředím pro mé potřeby. Jak jsem již zmiňoval v jedněch Týdnovinách: chápal jsem, když lidé v minulosti skákali na nesmysly typu „pošli tento mail všem lidem ze svého adresáře a za každého příjemce dostaneš od Microsoftu X centů.“ To byly doby, kdy Internet začínal a mnozí neměli přehled o tom, jak vlastně funguje a zda Microsoft může sledovat, kolika lidem zprávu rozeslali. Předchůdcem tohoto spamu jsou řetězové dopisy, kdy lidé otupělí režimem nemohli tušit, že za hranicemi již podobné podvody proběhly a skočily vždy stejně, takže ochotně posílali v obálce dvacetikoruny a čekali, jak se jim vrátí tisíce. Dnes se ale informatika učí i na základních školách a Internet je věcí natolik běžnou, že bych očekával od uživatelů alespoň elementární znalosti. Možná by nebylo marné, podobně jako v případě řízení auta, poskytovat Internet pouze těm, kteří složí teoretické zkoušky.

Abych tedy shrnul své hlavní důvody, proč nejsem a nebudu na Facebooku:

Nepotřebuji, aby kdokoli měl přehled o mých přátelích.
Nepotřebuji zabíjet čas – umím si najít lepší způsoby.
Nepotřebuji vědět, kdo má dneska rýmu, kdo šel včera na diskotéku, ani kdo šel předevčírem dopoledne na cigáro, případně jak se komu daří ve Farmville.
Vadí mi hromadné zasílání jakýchkoli nesmyslů „všem z adresáře.“
Nezajímají mě. Zajímá mě jen to, co chce člověk X říci jmenovitě mně.
Nechci sledovat život svých přátel 24 hodin denně. Místo několika výkřiků ocením mail s podrobnějším a důležitějšími informacemi z jejich života.
Nemám potřebu prohlížet si fotografie kohokoli kdekoli, tuplem když se většinou jedná o snímky na téma „takhle jsme se včera suprově vožrali.“
Stejně tak nemám potřebu ukazovat své fotografie a kdo je chce vidět, tomu je předám buď na CD, nebo nasdílím přes Dropbox či Operu Unite.
Už vůbec nepotřebuji, aby kdokoli věděl, zda jsem či nejsem online. Upřednostňuji formy konverzace, kde záleží na té které straně, kdy bude chtít komunikovat.

A teď mi zkuste říci: existuje nějaký důvod, který by „přebil“ výše uvedené, proč bych měl být na Facebooku?

Vyšlo na blogu http://blog.zarohem.cz

Související články

Dělá si Paroubek antikampaň?

Aleee — Tue, 16 Mar 2010 10:30:41 +0000

Studenti politologie naší univerzity v Olomouci připravili sérii přednášek s názvem Česká republika 2010 a pozvali čelní představitele politických stran, které promluví nebo pravděpodobně promluví do nadcházejících voleb. Už u nás byl Radek John, ale dneska přijel Jiří Paroubek. Nemohla jsem si to nechat ujít, prostě jsem musela vidět, jak se bude potit u nepříjemných otázek studentů politologie, práv, žurnalistiky a jiných…

Bylo narváno. Ani Paroubek se svými nohsledy se nemohl přes stojící a na zemi sedící studenty, na které nevybylo místo, prodrat ke své židli na pódiu. Já jsem také byla tou stojící, ale v jiné uličce než v té, kterou přišli ONI.

Jelikož název cyklu zní tak jak zní, čekala jsem, že se Paroubek vyjádří k tématu. Neumí, jako ostatně většina politiků, mluvit k tématu. A nebo spíše nechce. Proslov trval asi 45 minut, Paroubek se podpořil prezentací a grafy, což byla „práce jeho poradců“, neustále říkal, že na to nevidí (stál zboku), ale vy na to vidíte. Ne, ani my jsme neviděli. Písmo na prezentaci by totiž mělo být nějaké velikosti a ne velikosti blech. Vůbec rád se oháněl čísly. Prý se v Bruselu na našich účtech „fláká 750 miliard“, už nevím kde, ale „fláká se tam 10 milionů“…

Paroubek začal přednášku historií sociální politiky i vývojem ČSSD. Mluvil třeba pět minut a pak řekl: „Ale to není podstatné.“ A taky jsem nějak nepochopila tu provázanost na ČR roku 2010. Že by tam žádná nebyla? Místy z nás dělal úplné voly. Nejen v té historické části. „Nechci vás podceňovat, ale to asi nevíte.“ To samé u narážky na schengenský prostor. To už jsem valila oči. Arogantní a namyšlený až hrůza. Zajímalo by mě, který student VŠ neví, co je to Schengen. Navážel se i do jednoho mého spolužáka, který položil dotaz a pak ho zopakoval, protože měl pocit nedostatečné odpovědi. „Pro méně bystré znovu…“ „Kolega je asi méně bystrý…“ apod.

Obecně se hodně diskutovalo. Ale čas neúprosně tlačil. Padly dotazy na bankovní poplatky, financování sportu, režijky, focení odpůrců strany… Nejednou svou odpovědí šokoval (pokud zrovna nemlel z cesty). Na dotaz, zda jsou normální obrovské slevy pro zaměstnance drah a celé jejich rodiny, když třeba onen dotazující zaplatí 200 Kč (zhruba cena, kterou platí zaměstnanci drah ročně) za jednu jízdu do školy a zpět, odpověděl: „Já nevím, kolik to přesně dělá, nemůžu vědět všechno. Ale myslím si, že je to dobrá věc. Ti lidé přece pracují na směny a také o víkendech.“

Pak mě také zarazilo, když mluvil o lidech, se kterými jedná. „Víte, takový předseda silné opozitní strany, německý náměstek, americký velvyslanec, to jsou pro mě partneři na úrovni.“ Ostatní označil jako přidržtašky. Zase ta arogance… Ale hlavně že se vychloubá, jak jezdí po pracovních úřadech a diskutuje s nezaměstnanými.

Jo a další věc. Pan Paroubek byl v poslední době asi v kině. (Zmínil se však jen o tom, že byl včera v ústeckém divadle). Pokud prý vyhrají volby, nebude v této republice „žádný Avatar. Obludárium.“ Tak mě napadá, jestli si to náhodou nepopletl s Armageddonem.

Navážel se i do novin. Antipatie k Mladé frontě byly zřejmé. Lidové noviny, kde vyšel článek o focení odpůrců ČSSD a ukládání jejich fotek do databáze, označil jako „Černou sotňu“. Pak je také velice zajímavé, že skoro nikdy neřekne ODS. Pořád mluví o oponentech z jiné silné politické strany apod.

Nu, bylo to zajímavé. Nelituji, že jsem tam byla, chtěla jsem si udělat vlastní obrázek. Chtěla jsem na vlastní uši slyšet ty obecné kecy a vidět to arogantní chování. Viděla jsem to, slyšela jsem to. Moje kamarádka to při odchodu shrnula slovy: „Teď ho nesnáším ještě třikrát více než předtím.“ A tak mě napadá, nedělá si mezi studenty spíše ještě větší odpůrce? Myslím, že příznivci v sále by se dali spočítat na jedné ruce dřevorubce s dvacetiletou praxí.

Další články najdete na blogu http://aleee.blog.cz

Související články

Bláznivý Cestopis

svist — Mon, 15 Mar 2010 18:49:38 +0000

Stojím na rozlehlé louce. Nikam nedohlédnu a obklopuje mě jen vysoká tráva. Začnu utíkat. Nevím, kam běžím, ale chci se zbavit pocitu, že mě ta seschlá zeleň pohlcuje. Najednou před sebou vidím pěšinu. Je vykládaná plochými kameny. Vydávám se po ní. Cestička náhle zmizí a začne pršet. Mám jen obyčejné tričko, kraťasy a sandály. „Proč je ten déšť jen tak studený?!,“ neodpustím si otázku, o které vím, že na ni odpověď nedostanu. Přede mnou začnou z drobné mlhy vystupovat obrysy nějakého kolosea. Opět se rozuteču. Teď to vidím jasně! Není to žádné koloseum! Jsem v Anglii! (Proto ta mlha a déšť J!) To je Stonehenge! Je ale kompletní a má i vrchní trámy! Při vstupu „do něj“ vidím nějakou postavu. Zastavím se a zhluboka oddechuju. Postava se ke mně blíží. Je to nějaká žena. Je oblečená do modré kombinézy a má na krku píšťalku na provázku. Vypadá jako naše tělocvikářka, ale její výraz ve tváři lze přirovnat spíše k hráči pokeru. „Dej si dvě kolečka kolem celého tohoto objektu!,“ vyzve mě profesorka k běhu. Páni, co je proti tomu 1500 m, při kterém mám už tolik námitek? Přikývnu a pustím se do běhu. Je to ovšem horší než v sauně! „Kolik stupňů může mít asi krev v mých žilách?,“ pomyslím si. V oněch sandálech si v tom horku připadám jak v gladiátorkách. Učitelka se mi ztratí z dohledu. Znovu začne houstnout ta hrůzostrašná mlha. Já ale stále běžím jako o život. Nikdy nevíte, kam nasadili skrytou kameru!

Z ničeho nic mi začne ušima proudit studený vzduch a kolena se mi podlamovat jako když srazíš žebřík. Cítím, jak to mnou žuchlo. Otevřu oči. Údivem mi klesne brada. Jsem ve starověkém Egyptě! Přistála jsem na oživlé a dokonce osedlané Svinze! Začínám si uvědomovat sama sebe. Na rukou mám samé zlaté prsteny a náramky a na sobě bílé, plátěné a vzdušné šaty. Na nohou nemám svoje obyčejné sandály, ale skutečné zlaté gladiátorky. Sahám si na hlavu a vše mi při tom dochází! Já jsem Kleopatra! „Hmm…, tady mě čeká ale kariéra…!,“ zasměji se. „Ale já nejsem vůdčí typ! A mé organizační schopnosti jsou na bodu mrazu. Nemám na to, být Kleopatrou!,“ a už si sundávám boty. „Mnohem větší přednost bych dala obyčejným vietnamkám!“

Znovu změna – stojím u Čínské zdi. V ruce držím pravítko. Najednou se mi zjeví gejša a povídá: „Musíš celou Čínskou zeď změřit, jinak budeš bez večeře. A mimochodem, dnes máme rýžový nákyp (při tom mi zakručelo v břiše!,“ a zase zmizela. Tak s tímhle pravítkem to bude rozhodně běh na dlouhou trať! Ne! To nebude dlouhá trať, ani maraton! Čínská zeď přece měří kolem osmi tisíc kilometrů! To bych do večeře nestihla – kašlu na to! A navíc je tu lidí jak na Karlově mostě!

Všichni turisté rázem mizí a já se začnu vypařovat… Stojím na předposledním lešení Eifelovky. „Dílny jsem nikdy neměla moc ráda!,“ pomyslela jsem si při pomyšlení na zhotovení poslední části Eifelovy věže. „Vzdávám se předem!,“ zakřičela jsem snad na celou Paříž. Jak se ale dostanu dolů? Štěstí přeje nepřipraveným. Nasadila jsem si padák na záda a hupky dolů.

Doletěla jsem na nějakou pláž. „Sakra – plné boty písku!,“ jó, to nepotěší nikoho. Nasedla jsem na lanovku, která byla zrovna po ruce a přišla mi celkem vhod. Moc jsem se nekoukala dolů, z toho se mi převrací žaludek. Za to jsem kroutila hlavou do všech světových stran – to je výhled! Po zhruba hodinové projížďce jsem dorazila do cíle. Byl to velký kopec a přesně na samém vrcholu stála cedule: „Vítejte na hoře Mt. Everest!“

Najednou sebou trhnu. Otevřu oči, a co nevidím! Sedím u psacího stolu ve svém pokojíčku nad sešitem ze Slohu. Takže to byl sen! Prostě jsem si asi samou nudou nad tématem Cestování zdřímla. „Hmm… To cestování není až tak nudné.“ (Po tom, co jsem zažila tenhle sen určitě!) Už se těším na pondělní Sloh!

Karolína Olšová 8. C, http://svistici.blog.cz

Související články

euRABIA.cz – islám nejen v Evropě

mefisto — Mon, 15 Mar 2010 08:58:04 +0000

Když portál euRABIA na jaře roku 2005 vznikal, chtěli jsme mu dát do vínku příznačný název, snadno zapamatovatelný a přitom přesně vystihující podstatu problému. Vybrali jsme termín „Eurabia“, pocházející z pera historičky Bat Ye´or. Její výborná kniha, mající toto slovo v samotném názvu (Eurabia. The Euro-Arab Axis), totiž dává odpovědi na mnohé otázky, které nás v poslední době znepokojují.

Vytkli jsme si za cíl pravdivě informovat o rostoucím nebezpečí, které představuje plíživé pronikání islámu do Evropy. Nikoliv však ve smyslu jakékoliv nesnášenlivosti – důrazně se distancujeme od rasismu, xenofobie, náboženské i národnostní nenávisti. V žádném případě nehodláme muslimy „házet do jednoho pytle“, řečeno tradičním českým úslovím. Uvědomujeme si, kolik z nich jsou poctiví, čestní občané evropských států.

Nechceme ale také zavírat oči před množstvím problémů, které islám obyvatelům Evropy přináší. Chceme upozornit, že ne každý imigrant přichází do Evropy proto, aby využil a rozvíjel vymoženosti naší svobodné společnosti. Chceme upozornit na stále silnější postavení radikálních islamistů v muslimských komunitách, díky kterému mohou ztrpčovat život jak „většinovému obyvatelstvu“, tak svým spoluvěřícím.

Snažíme se denně přinášet aktuální zprávy ze světa islámu zaměřené především na západní Evropu, kde se již tyto problémy dotýkají nejen bezpečnosti, ale i demokratického státoprávního uspořádání. Naší pozornosti se těší také situace ve střední Evropě, která by se mohla poučit ze závažných nevratných změn svých sousedů a vydat se jiným směrem (a jednat obezřetněji).

Informujeme o životě muslimů na Západě i v arabském světě. Sledujeme současný život muslimských komunit v České republice. Zabýváme se historií islámu, antisemitismem, terorismem a ideologií multikulturalismu. Přinášíme rozhovory, recenze, aktuality, stejně jako dlouhé analýzy či zajímavé videozáznamy.

Eurabia.cz je otevřeným kolektivem lidí, politicky a nábožensky neutrálním. Spojuje nás pouze láska ke svobodě, úcta k našim tradičním hodnotám, k naší západní civilizaci a podložené obavy z jejich postupné ztráty.

Snažíme se hledat odpovědi a řešení. Chceme poskytnout prostor odborníkům – arabistům, historikům, politikům či novinářům. Nepřinášíme jednoduchá řešení, ale ani nejsme lhostejní k problémům, kterým civilizovaný svět v souvislosti s agresivním islamismem stojí.

Chceme otevřít diskusi pro všechny názorové směry, které reflektují nebezpečí radikálního islámu – pro konzervativce i libertariány, ochránce lidských práv, katolíky, protestanty, buddhisty i judaisty, obhájce tradiční morálky i pro homosexuály.

Kromě vlastních článků uveřejňujeme se svolením i texty uznávaných odborníků – arabistů a orientalistů, novinářů, historiků, spisovatelů, publicistů, politiků a mnoha dalších odborníků.

Související články

Můj nejlepší zážitek v životě? Práce v Anglii.

Barbora Černá — Sun, 14 Mar 2010 18:58:51 +0000

I když je to již přes 3 roky, co jsem se vrátila z Anglie, mohu stále s jistotou říct, že to byl můj nejlepší půl rok v životě. A co že tedy obnášela moje práce v Anglii? Hlídala jsem děti jako au-pair na kraji Londýna v jedné strašně přátelské rodině.

Jak to všechno začalo?

Po bakalářském studiu jsem se rozhodla dál nepokračovat a raději zkusit svoje štěstí ve světě. Po zjištění všech potřebných informací o práci v Anglii na internetu (nejvíce mi pomohli zkušenosti a diskuze na portálu Nazkušenou.cz) jsem si vybrala agenturu, která měla se zajišťováním práce v Anglii bohaté zkušenosti. S rodinou jsem mluvila ještě před odjezdem a zdáli se být opravdu milí.

Práce v Anglii

Realita mojí práce v Anglii předčila má očekávání. Byla to mladá rodina s dvěma dětmi. Menší holčička Carolin měla 7 roků a větší David měl 10 a na anglické poměry byli neuvěřitelně hodní a vzali mě hned od začátku za vlastní.

Dostala jsem vlastní auto, kterým jsem děti vozila do školy a do kroužků, pomáhala v domácnosti, jezdili jsem o víkendu na výlety a největší výhodou bylo, že jsem měla dostatek času i pro sebe. Na všem se dalo dohodnout. Navíc jsem o prázdninách cestovala s celou rodinou do Španělska na 14 denní dovolenou.

O to horší bylo rodinu opustit a vrátit se zpět do ČR. Do teď si ale stále píšeme emaily a pokud se někdy do Anglie vrátím, určitě „moji“ rodinu navštívím.

Vím, že v dnešní době není tak jednoduché najít práci v Anglii nebo v celé Velké Británii. O to je větší výhoda, pokud máte práci jako au-pair zajištěnou předem. Výborný informační portál o práci v Anglii najdete na webu Nazkušenou.cz. Ve fóru najdete i aktuální nabídky práce v Anglii. Hledají tam i au-pairky :)

Související články

Velký malý podvod T-mobile se Surf’n'mail v iPhone

rayethon — Tue, 09 Mar 2010 18:56:50 +0000

Patřím k dlouholetým zákazníkům společnosti T-Mobile. V září 2008 jsem si pořídil iPhone s datovým zvýhodněním Surf’n'mail, který jsem hojně a v pořádku využíval až do března 2009. Za přenesená data jsem za těch 6 měsíců neplatil ani korunu, přestože jsem používal facebook i ICQ (tedy aplikace, kde bych za přenesená data platit měl).

V březnu mi najednou přišla faktura za přenesená data na 800 korun. Volal jsem na business linku, za co to je konkrétně – slečna byla podezřele milá a během dvou minut mi sdělila, že mi celou částku dobropisuje. Bylo mi to podezřelé, proto jsem kontaktoval známého, který v T-Mobile pracuje, jestli by mi nemohl říci, proč se najednou za data platí. Odpověď byla následujici – T-Mobile zprovoznil aplikaci, ktera velice důsledně kontroluje způsob připojení z datových zvýhodnění a bude to od března 2009 účtovat natvrdo. Řekl jsem si, že se nedá nic dělat, nakonec mají pravdu, a vymazal ICQ i Facebook z iPhone. Jenže ouha, zde začíná problém, který považuji za podvod ze strany T-mobile.

Dnes dopoledne mi přišla SMS Můj limit, že jsem překročil 1500 korun (v polovině zúčtovacího období). To mi bylo divné, protože standardně mívám účet tak kolem 800. Zavolal jsem tedy opět na infolinku a málem spadl ze židle. Slečna mi vesele hlásila, že tam mám 1000 za data. Ptám se za co a kdy naposled, protože používám jen Safari a emailové aktualizace, které by měly být zdarma. Slečna mi odpověděla, že za co to je mi není schopen nikdo říci, ale že naposled včera 2 MB ve 22.45. Ujistil jsem slečnu, že jsem skutečne v tuto dobu stahoval, ale byl jsem připojen přes domácí WiFi!!! Slečna bohužel pro mě nemohla nic udělat. Strašně mi to vrtalo hlavou, jak se to mohlo stát, vždyť stahování přes WiFi T-Mobile jako operátor vůbec nemůže vidět, natož účtovat. A nedalo mi to a na infolinku jsem zavolal znova, tentokrát jsem zadal rovnou přepojení na technické oddělení, což se po chvíli dohadování skutečně stalo.

Můj první dotaz: Když mám v iPhone zapnutou automatickou aktualizaci emailu po 30 minutách, platím to? Odpověď zněla k mému úžasu ANO!!! Dostalo se mi vysvětlení, že současně s automatickou aktualizací emailů se vám také automaticky stahují dalši data, která platíte, přestože je nejde od aktualizace mailu oddělit (například počasí). Prý to doteď bylo promíjeno, ale od března byl nasazen tvrdý kurz a vše se platí.

Můj druhý dotaz: Jak je možné, že mám naúčtované včerejší stahování aplikace z Apple store, když jsem stahoval přes WiFi? Odpověď zní velmi jednoduše. Pokud jste připojen přes WiFi a zablokujete horním tlačítkem užívání, režim WiFi se vypne a naskočí Edge – když pak klávesy odblokujete, rychle spustíte Apple Store a začnete stahovat, trvá telefonu, než se z módu Edge přepne na WiFi, cca 20 vteřin – pokud začnete stahovat v módu Edge, celé stahování se účtuje, přestože vám potom naskočí WiFi. Namítl jsem, že přepnutí ikonky Edge na WiFi rozhodně netrvá 20 sekund, ale tak maximálně 5 sekund. Dostalo se mi ponaučení, že přestože už svítí ikonka WiFi, iPhone stále běží na Edge a vše se normálně účtuje podle tarifu. Musím říci, že jsem z tohohle měl opravdu šok – berte to jako varování pro vás ostatní, na co si máte dát s iPhonem pozor, ať v tom neskončíte za tisíce za data.

Položil jsem ještě poslední otázku: Můžete mi tedy říci, jaké aplikace a co v iPhone mohu používat v rámci datového balíčku Surf’n'mail, aniž bych platil za přenesená data? Odpověď už mě poslala totálně do kolen: Oficiálne vám to sice říci můžu, ale neoficiálně vám řeknu, že se na to nemůžete spolehnout, protože my sami nevíme, jak přesně funguje aplikace, která účtování provádí, tudíž vám můžeme říci, co tak ma být na papíře, ale prakticky to nikdo nevíme, máme vlastní zkušenost, že někomu to třeba účtuje aktualizaci počasí a někomu ne, stejně jako Apple store, a někomu dokonce emaily – záleží prý údajně na stáří a používaném firmware, ale to si myslíme, důkazy nemáme.

S poděkováním jsem ukončil hovor. V Česku jsem si zvykl na ledacos, co na západě není možné, ale některé věci asi budu rozdýchávat hodně dlouho. Mrzí mě, že jsem si telefonát nenahrál, nicméně napsal jsem email do T-Mobile, aby se k tomu vyjádřili, protože to považuji za sprosťárnu a podvod nejvyššího kalibru. Mám teď za duben zaplatit data, o kterých mi nikdo není schopen říct, za co a odkud jsou a nedá se s tím nic dělat. Postižených musí být opravdu hodně a budu moct rád, když tady napíšete svoje zkušenosti, popřípadě jak to účtují vám.

Související články

Zdeněk Škromach slibuje důchodcům, až se mu od huby práší

Milan — Mon, 08 Mar 2010 20:26:22 +0000

Snažím se držet zásady, že na tomto serveru zveřejňuji jen články, které mají nějaký příběh. Obyčejné zprávy a reklamní sdělení filtrem neprojdou a jsou nekompromisně smazány. A stává se, že se před námi vynoří příběh, který, ačkoliv ovlivní naše životy, po nějakém čase zapomeneme. Aby se tak nestávalo, jsou tu i tyto stránky. Pište proto vaše příběhy, radosti, starosti i křivdy, a uchovejte je tak pro ty, kteří řijdou po vás.

Zde je tedy příběh jedné lži, která vystoupila ze stínu jiných lží, aby ukázala na to, v jakém světě žijeme a jací lidé se ucházejí o naši přízeň, když se nám pokoušejí „vládnout“.

Rozhovor byl uveřejněn na serveru iHned.cz v článku nazvaném Škromach: Vy nám všechno věříte? aneb Proč důchod 15 tisíc nebude. (iHned.cz, 8. 3. 2010)

Místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach to řekl před dvěma týdny na oficiální konferenci k důchodové reformě úplně jasně: „Naším cílem je, aby do roku 2014 dosáhl průměrný důchod 15 tisíc korun měsíčně,“ sliboval muž, který je dnes největším kandidátem na povolebního ministra práce a sociálních věcí.

Jeho slova převzala většina velkých médií a dodnes si je může kdokoli pustit na internetových stránkách ČT 24.

Když ale chtěly HN rozebrat, kde přesně chce vzít ČSSD během čtyř let 170 miliard na to, aby mohla svůj slib uskutečnit, začal Škromach vysvětlovat, že žádný takový slib neexistuje. „Ale my jsme nikde nic takového neslíbili,“ řekl v rozhovoru pro HN Škromach.

HN: Vy jste na konferenci k důchodové reformě řekl, že cílem ČSSD je zvýšit důchody do roku 2014 na 15 tisíc korun měsíčně. My jsme spočítali, že byste na ně museli přidat za čtyři roky 170 miliard korun…

Ale to jsou hausnumera, která nemají žádné opodstatnění.

HN: Ale mají.

V programu žádných 15 tisíc nenajdete.

HN: Tak proč jste na konferenci o důchodové reformě o zvýšení důchodů na 15 tisíc mluvil?

To byla jedna z možností, jak se může důchod vyvíjet v případě vysoké inflace. To není žádný programový cíl. Jako úvahy na konferencích jsou různé.

HN: A proč jste tedy na důchodové konferenci říkal, že chcete do roku 2014 zvýšit důchod na 15 tisíc?

No vidíte, vždyť by o tom nikdo nenapsal, kdyby tam taková zmínka nepadla.

HN: Takže jste to řekl jen proto, aby se o tom psalo?

Ale, neřešme to.

HN: Ale my bereme slova pronesená na oficiálních programových konferencích vážně…

Ale vy berete od nás všechno vážně. Vycházejme z našich základních materiálů. Za určitých okolností může být důchod 12, 13, 14 i 15 tisíc. Takhle to berte, v tomto kontextu. Protože nikdo neumí spočítat, jak se bude vyvíjet inflace v dalších třech nebo čtyřech letech.

HN: Jak jste vlastně došli k těm 15 tisícům? Měli jste to propočítané?

Jako, já žádná čísla nikde nesděluju. A nejsou ani v programu.

HN: Ale na té konferenci jste to jasně řekl.

Já myslím, že by bylo dobré, kdybyste se zabývali důchodovým systémem tak, jak jej navrhujeme.

HN: Takže těch 15 tisíc byla jen taková legrace…

Ale to není žádná legrace. Já znovu opakuji, že naším cílem je udržet základní důchodový systém, nevyvádět peníze pryč a podpořit různé formy důchodového připojištění.

HN: Takže těch 15 tisíc neplatí a slibovat je před volbami nebudete…

Ale my jsme nikde nic takového neslíbili. Nenajdete to v žádných materiálech.

HN: Ale na konferenci k důchodové reformě jste o tom mluvil.

Vy se vždycky chytíte jedné věty… Ale aspoň jste o tom napsali, když už nic jiného. Protože jinak byste o našem důchodovém systému ani neinformovali.

HN: Takže to byla taková vějička, aby se chytli novináři?

Problém je, že vy se chytíte jen věcí, které tam zazní někde na pozadí, ale jinak prezentujete, že sociální demokracie nechce žádnou důchodovou reformu, což není pravda.

HN: Ale zvýšení důchodů na 15 tisíc je důležitá a úplně hmatatelná věc pro dva miliony důchodců. To není nic, co je řečeno někde na pozadí.

Nikde jsem od vás neviděl, že byste skutečně popsali náš reformní systém důchodů tak, jak jsme jej prezentovali. Ale určitě byste se dozvěděl víc, kdybyste na té konferenci byl.

HN: Tam bych se ale dozvěděl i o těch 15 tisících, o kterých teď říkáte, že nejsou ve vašem programu.

Vy mi připadáte jak malé děcko. Místo toho, aby vás zajímala odborná záležitost důchodového systému… Tohle už je fakt bulvární záležitost. Vás zajímají jen bulvární kecy.

HN: To vůbec nejsou bulvární kecy. Pokud slíbíte na důchodové konferenci zvýšení penzí na 15 tisíc, tak musíte s tímto parametrem při důchodové reformě počítat.

Ale vždyť to nikdo nikde neslíbil, nic takového nikde v programu nemáme.

Tolik rozhovor. Pro srovnání si pusťte zmiňovaný videozáznam na stránkách ČT24 (výrok zazní kolem 50:40 51:40 min).

Ilustrace: Filip Škoda, http://www.filipskoda.com

Související články

Premiéra na badmintonu v Praze

Barbora Černá — Fri, 05 Mar 2010 17:54:04 +0000

badminton v praze

Od mala jsem ráda sportovala. Od 10 let jsem plavala, poté mě v deváté třídě chytl basketbal, u které jsem vydržela až do svých 20 let. Protože jsem již nestíhala školu a nechtěla se mu věnovat profesionálně, tak jsem skončila a na nějaký čas se nevěnovala žádnému sportu. Moje tělo se s tím dlouho srovnávalo, protože bylo zvyklé skoro na každodenní zátěž. Proto si po pár týdnech říkalo o nějakou aktivitu.

Zrovna když jsem přemýšlela, který z těch moderních sportů, jako jsou squash nebo in-line brusle, zkusit, ozvala se mi spolužačka, jestli bych s ní nechtěla zajít na badminton. Protože jsem si badminton vybavovala jako nudnou hru z letních táborů, neměla jsem ani moc chuť. Nakonec mě přesvědčila a já vyrazila na svůj první Badminton v Praze. Jaké bylo moje překvapení, když jsme dorazily do krásné klimatizované haly, půjčily si rakety a šlo se na to.

Prvních pár minut jsem se trošku trápila, ale poté jsme se rozehrála a zamilovala se ! Ano, do badmintonu! Od té doby chodím hrát nejméně jednou týdně a jsem moc ráda, že mě tenkrát kamarádka vytáhla. Pokud ještě váháte, tak určitě doporučuji vyzkoušet. Je to opravdu zábava a pořádně se u toho navíc zpotíte. Pokud jste z Prahy jako já, tak přehled kde si zahrajete badminton v Praze najdete tady. Kdesportovat.cz vám najde sportovní centra po celé republice. Takže i badminton v Brně nebo v Ostravě.

Související články

I Facebook má své dny…

Milan — Sun, 28 Feb 2010 15:43:35 +0000

Na Facebooku je dnes skoro každý. Objem každodenně zpracovávaných dat je obrovský. Množství uživatelů roste rychleji rychleji, než náš státní dluh (zatím, soudruzi se snaží, seč jim síly stačí). A tak není divu, že i ten Facebook si občas postaví hlavu a pronese nějakou blbost.

Naposledy mne takhle vytrestal dneska, když jsem se snažil popřát známému k narozeninám. Podívejte se sami:

Nevím, zda uživatelé Facebooku považovali za závadné slovo pohoda nebo všechno nejlepší.. ale pokud zjistím jak, označím jako závadná jména všech našich politiků :)