Stalo se mi... » Cestování

Akční letenky nabízí servery ale i Facebook

jak na letenky — Sat, 22 May 2010 09:26:50 +0000

Před nedávnem jsem si konečně založila účet na dnes tolik oblíbené sociální síti Facebook. Osobně patřím spíše mezi její odpůrce, ale bohužel musím přiznat, že ji mají snad všichni moji kamarádi a když jsem nebyla součástí nové internetové komunity, o ničem jsem nevěděla. Nevěděla jsem, kdo byl kde o víkendu, neviděla jsem „nejlepší fotky“, nevěděla jsem, kdo, co kde a s kým. Prostě nic. Tak jsem nakonec podlehla i já. A to dost silně.

Sice nepatřím mezi typické kvízaře, nebo lidi, kteří si mění status každých pět minut. Když mám ale něco důležitého na práci, aspoň třikrát do hodiny zkontroluju, kdo si co napsal nového, aniž by mě to skutečně zajímalo.

V rámci takového prohlížení jsem postřehla, že se kamarád stal fanouškem (dnes by se asi slušelo říct spíše likerem) stránky Akční letenky. A v tu chvilku mi to došlo. Facebook není jenom o to, že je tam nekonečné množství nepotřebných a nicneříkajích stránek! Najdu tam také spoustu věcí, které jsou opravdu užitečné a zajímavé. Díky stránce Akční letenky na Facebooku jsem například narazila na úžasnou nabídku letenek do USA. Za tak malé peníze jsem nikdy předtím letenky do USA neviděla. Musela jsem rezervovat rychle, ale vyšlo to a na podzim si poletím do Států za pár korun. Úžasné. Vřele doporučuji.

Související články

Propadnou mi letenky do Londýna kvůli stávkám?

jak na letenky — Fri, 19 Mar 2010 08:20:04 +0000

Tak jsem si asi před měsícem koupila letenky Praha – Londýn s klasickou leteckou společností British Airways. Shodou okolností jsem dala přednost schválně této aerolince, protože jsem nečekala, že by se mohl vyskytnout jiný probém než menší zpoždění letadla.

Jenže jsem měla takové „štěstí“, že jsem si letenky do Londýna zarezervovala zrovna na dobu, kdy má probíhat avizovaná stávka pilotů. Co na plat, na jejich místě bych asi taky stávkovala, ale co když se zrovna můj let nevtěsná zrovna mezi 30% letů na krátkou vzdálenost, které British Airways přislíbila odbavit z letiště Londýn Heathrow?

Asi nic nenadělám, ale stejně je to nespravedlnost!

Související články

Bláznivý Cestopis

svist — Mon, 15 Mar 2010 18:49:38 +0000

Stojím na rozlehlé louce. Nikam nedohlédnu a obklopuje mě jen vysoká tráva. Začnu utíkat. Nevím, kam běžím, ale chci se zbavit pocitu, že mě ta seschlá zeleň pohlcuje. Najednou před sebou vidím pěšinu. Je vykládaná plochými kameny. Vydávám se po ní. Cestička náhle zmizí a začne pršet. Mám jen obyčejné tričko, kraťasy a sandály. „Proč je ten déšť jen tak studený?!,“ neodpustím si otázku, o které vím, že na ni odpověď nedostanu. Přede mnou začnou z drobné mlhy vystupovat obrysy nějakého kolosea. Opět se rozuteču. Teď to vidím jasně! Není to žádné koloseum! Jsem v Anglii! (Proto ta mlha a déšť J!) To je Stonehenge! Je ale kompletní a má i vrchní trámy! Při vstupu „do něj“ vidím nějakou postavu. Zastavím se a zhluboka oddechuju. Postava se ke mně blíží. Je to nějaká žena. Je oblečená do modré kombinézy a má na krku píšťalku na provázku. Vypadá jako naše tělocvikářka, ale její výraz ve tváři lze přirovnat spíše k hráči pokeru. „Dej si dvě kolečka kolem celého tohoto objektu!,“ vyzve mě profesorka k běhu. Páni, co je proti tomu 1500 m, při kterém mám už tolik námitek? Přikývnu a pustím se do běhu. Je to ovšem horší než v sauně! „Kolik stupňů může mít asi krev v mých žilách?,“ pomyslím si. V oněch sandálech si v tom horku připadám jak v gladiátorkách. Učitelka se mi ztratí z dohledu. Znovu začne houstnout ta hrůzostrašná mlha. Já ale stále běžím jako o život. Nikdy nevíte, kam nasadili skrytou kameru!

Z ničeho nic mi začne ušima proudit studený vzduch a kolena se mi podlamovat jako když srazíš žebřík. Cítím, jak to mnou žuchlo. Otevřu oči. Údivem mi klesne brada. Jsem ve starověkém Egyptě! Přistála jsem na oživlé a dokonce osedlané Svinze! Začínám si uvědomovat sama sebe. Na rukou mám samé zlaté prsteny a náramky a na sobě bílé, plátěné a vzdušné šaty. Na nohou nemám svoje obyčejné sandály, ale skutečné zlaté gladiátorky. Sahám si na hlavu a vše mi při tom dochází! Já jsem Kleopatra! „Hmm…, tady mě čeká ale kariéra…!,“ zasměji se. „Ale já nejsem vůdčí typ! A mé organizační schopnosti jsou na bodu mrazu. Nemám na to, být Kleopatrou!,“ a už si sundávám boty. „Mnohem větší přednost bych dala obyčejným vietnamkám!“

Znovu změna – stojím u Čínské zdi. V ruce držím pravítko. Najednou se mi zjeví gejša a povídá: „Musíš celou Čínskou zeď změřit, jinak budeš bez večeře. A mimochodem, dnes máme rýžový nákyp (při tom mi zakručelo v břiše!,“ a zase zmizela. Tak s tímhle pravítkem to bude rozhodně běh na dlouhou trať! Ne! To nebude dlouhá trať, ani maraton! Čínská zeď přece měří kolem osmi tisíc kilometrů! To bych do večeře nestihla – kašlu na to! A navíc je tu lidí jak na Karlově mostě!

Všichni turisté rázem mizí a já se začnu vypařovat… Stojím na předposledním lešení Eifelovky. „Dílny jsem nikdy neměla moc ráda!,“ pomyslela jsem si při pomyšlení na zhotovení poslední části Eifelovy věže. „Vzdávám se předem!,“ zakřičela jsem snad na celou Paříž. Jak se ale dostanu dolů? Štěstí přeje nepřipraveným. Nasadila jsem si padák na záda a hupky dolů.

Doletěla jsem na nějakou pláž. „Sakra – plné boty písku!,“ jó, to nepotěší nikoho. Nasedla jsem na lanovku, která byla zrovna po ruce a přišla mi celkem vhod. Moc jsem se nekoukala dolů, z toho se mi převrací žaludek. Za to jsem kroutila hlavou do všech světových stran – to je výhled! Po zhruba hodinové projížďce jsem dorazila do cíle. Byl to velký kopec a přesně na samém vrcholu stála cedule: „Vítejte na hoře Mt. Everest!“

Najednou sebou trhnu. Otevřu oči, a co nevidím! Sedím u psacího stolu ve svém pokojíčku nad sešitem ze Slohu. Takže to byl sen! Prostě jsem si asi samou nudou nad tématem Cestování zdřímla. „Hmm… To cestování není až tak nudné.“ (Po tom, co jsem zažila tenhle sen určitě!) Už se těším na pondělní Sloh!

Karolína Olšová 8. C, http://svistici.blog.cz

Související články

Můj nejlepší zážitek v životě? Práce v Anglii.

Barbora Černá — Sun, 14 Mar 2010 18:58:51 +0000

I když je to již přes 3 roky, co jsem se vrátila z Anglie, mohu stále s jistotou říct, že to byl můj nejlepší půl rok v životě. A co že tedy obnášela moje práce v Anglii? Hlídala jsem děti jako au-pair na kraji Londýna v jedné strašně přátelské rodině.

Jak to všechno začalo?

Po bakalářském studiu jsem se rozhodla dál nepokračovat a raději zkusit svoje štěstí ve světě. Po zjištění všech potřebných informací o práci v Anglii na internetu (nejvíce mi pomohli zkušenosti a diskuze na portálu Nazkušenou.cz) jsem si vybrala agenturu, která měla se zajišťováním práce v Anglii bohaté zkušenosti. S rodinou jsem mluvila ještě před odjezdem a zdáli se být opravdu milí.

Práce v Anglii

Realita mojí práce v Anglii předčila má očekávání. Byla to mladá rodina s dvěma dětmi. Menší holčička Carolin měla 7 roků a větší David měl 10 a na anglické poměry byli neuvěřitelně hodní a vzali mě hned od začátku za vlastní.

Dostala jsem vlastní auto, kterým jsem děti vozila do školy a do kroužků, pomáhala v domácnosti, jezdili jsem o víkendu na výlety a největší výhodou bylo, že jsem měla dostatek času i pro sebe. Na všem se dalo dohodnout. Navíc jsem o prázdninách cestovala s celou rodinou do Španělska na 14 denní dovolenou.

O to horší bylo rodinu opustit a vrátit se zpět do ČR. Do teď si ale stále píšeme emaily a pokud se někdy do Anglie vrátím, určitě „moji“ rodinu navštívím.

Vím, že v dnešní době není tak jednoduché najít práci v Anglii nebo v celé Velké Británii. O to je větší výhoda, pokud máte práci jako au-pair zajištěnou předem. Výborný informační portál o práci v Anglii najdete na webu Nazkušenou.cz. Ve fóru najdete i aktuální nabídky práce v Anglii. Hledají tam i au-pairky :)

Související články

Letenky do Barcelony za 20 Euro

jak na letenky — Tue, 16 Feb 2010 14:34:11 +0000

Přesně loni na svatého Valentýna jsem se rozhodla, že se vydám do Barcelony. Vlastně jsem tak nějak nikdy neuznávala svatý Valentýn a chtěla jsem zrovna vypadnout. Brouzdala jsem tak po různých cestovatelských webech, pročítala si doporučení ve fórech a narazila na nadšené ohlasy na Barcelonu.

Začala jsem hledat letenky do Barcelony a zjistila jsem, že to nebude tak jednoduché., jak jsem si představovala. Tedy – najít letenky Praha – Barcelona těžké není, najít je ale za nějakou rozumnou cenu je už poněku horší. Moje kamarádka Hanka mi poradila, ať si vytipuju pár aerolinek, které linku nabízí a pravidelně sleduju jejich stránky, jestli se neobjeví nějaká akce na levné letenky. Tak jsem pravidelně sledovala weby a i když už jsem na nějakou akci na letenky narazila, nejlevnější letenky byly totálně vyprodané.

Pomalu jsem se začala vzdávat představy, že se někam podívám, když mi ta stejná kamarádka Hanka nadšeně povídala o tom, jak narazila na skvělou stránku, díky které letěla do Londýna jenom za 130 Kč. Stránka posílá upozornění, když se vyskytne nějaká nová akční nabídka letenek na trasu, o kterou máte zájem. Připadalo mi to sice podezřelé, ale nakonec jsem se od ní nechala přesvědčit a zaregistrovala jsem se na MyAirDeals.com také. Bylo to úplně jednoduché, prostě jsem jenom vyplnila základní údaje, zadala trasy, které mě zajímají. Navíc tam taky bylo možné zakliknout jenom měsíce, takže jsem si zatrhla původně jen únor a březen.

Postupně jsem si však přidala nejen více měsíců, ale také více tras, protože jsem velice rychle zjistila, že je to výborná služba. Navíc zcela zdarma. Letenky jsem si koupila za směšných €20 a zůstalo mi tak dost peněz na celkem drahé vstupy v Barceloně.

Související články

Nečekaný návštěvník

Hanka — Sat, 30 Jan 2010 10:47:30 +0000

Jeden starý vtip pravý, abychom se raději zdravily každému pánovi, protože otec není nikdy jistý. Je to sice opravdu vtipné, ale ve skutečnosti dost nepříjemné zjištění. Jednoho dne, bylo to přes víkend, jsem uklízela byt a u toho všeho běžely v televizi zajímavé dokumenty o cestování. Tak jsem se při úklidu hezky zasnila, jaké by to bylo jen tak někam vyrazit, ubytovat se v hezkém hotelu, ach jo. No každopádně ten den jsem měla na programu úklid bytu a pak večerný relax.

Moje plány však narušil zvonek u dveří. Otevřela jsme a uviděla vyššího muže s hnědýma očima. Slušně pozdravil a zeptal se, jestli tady bydlím a jak se jmenuji. Pak se jenom usmál a dodal: „Tak, ja som tvoj bratrenec z tretieho kolena, Ondrej, zo Slovenska.“

Nejdřív jsme si myslela, že je to nějaký vtip a chtěla jsem mu před nosem zavřít dveře. Ale když mi postupně začal vyprávět historii celé naší rodiny, zjistila jsem, že na tom něco pravdy asi bude. Pozvala jsme ho teda na čaj a povídali jsme si až do pozdního večera. Nakonec jsme se dohodli, že za měsíc pojedu na výlet na Slovensko.

Byla to pro mě velice zajímavá zkušenost a navíc šance poznat svojí minulost. Přiznám se, ani o Slovensku jsem toho moc nevěděla, ale díky mé rodině a našim návštěvám tento deficit rychle dobíhám a společně s mým ztraceným bratrancem teď objevuji krásy Slovenska.

Související články

Jak děvčata přichází k princům

Hanka — Fri, 29 Jan 2010 21:09:23 +0000

Každoročně jezdíme s kamarádkami na filmové festivaly. A tak tomu bylo i tohle léto. Nastartovaly jsme auto a vyjely směr Uherské Hradiště. Počasí nám hrálo do karet, sluníčko a teplo, co může být lepší? Plné elánu jsme dorazili na místo a bez váhání jsme se vrhly na sestavování „filmového rozvrhu“ na příští tři dny.

V jedno odpoledne jsem se však jaksi od holek vzdálila. A v tu chvíli jsem to i olitovala. Jako naschvál začalo pršet a já, jak to už v létě bývá, jsem na sobě měla pouze tenké triko. Veškeré oblečení leželo na hotelu v kufru. Ukryla jsem se tedy s další skupinkou lidí pod střechou blízkého obchoďáku. Největší paradox byl, že v tom obchodě prodávaly ODĚVY. „Skvělý, ještě že mají zavřeno!“, pomyslela jsem si.

V tom momentu mě zaujalo ještě něco jiného. Pohledný mladík vedle mě si začal sundávat tričko. V duchu jsem se přežehnala, jestli to není exhibicionista. A on, on mi to tričko nabídnul, ať se ohřeju! V té chvíli jsem úplně oněměla. Teplé tričko, hezky voňavé. Jediné, nač jsem se zmohla, byl přihlouplý úsměv a slovíčka „moc děkuji“. No naštěstí ho to vůbec neodradilo a po 20 minutovém slejváku mě pozval na kafe.

Tehdy jsem děkovala sama sobě, že se občas dokážu tak krásně zatoulat. Když jsem to pak vyprávěla holkám, byly úplně nadšené. Smály se, že mi měl dát i kalhoty. Každopádně dnes jsou tomu čtyři roky, co jsme já a Honza spolu. To tričko nosíme do teď oba J. Já, když mi je zima a on, když si chce zavzpomínat na to, jak ulovil svou pampelišku.

Související články

Jak jsem navštívila Paříž

jak na letenky — Fri, 29 Jan 2010 08:03:35 +0000

Asi před rokem jsem se rozhodla, že bych chtěla navštívit jedno z nejkrásnějších měst v Evropě a vlastně i na světě – Paříž. Proběhla jsem pár cestovek a všude nabízeli poznávací zájezd – Paříž. Zdálo se mi to ale poněkud předražené, a tak jsem se rozhodla že poznám Paříž letecky na vlastní pěst.

Což o to, letenky Praha – Paříž nebylo těžké sehnat ani za rozumnou cenu. Levné letenky tam totiž nabízí víc leteckých společností a navíc jsem chtěla až v létě, takže jsem si letenky rezervovala i s dostatečným předstihem. Paříž je obdivuhodné město a kromě malého problému se zavazadlem, na které jsem musel čekat déle, proběhla cesta tam naprosto v pohodě. Letušky byly milé a díky odbavení přes internet jsem ani na letiště nemusela s velkým předstihem.

Letiště Paříž Beauvais je sice oprati hlavnímu CDG maličké, na druhou stranu jsem za to ale byla i ráda, protože jsem se nemusela složitě vymotávat z letiště a plést se mezi tisíci lidmi. Cestování z letiště do Paříže sice kvůli velké vzdálenosti až tak příjemné není, já jsem si ale naplánovala, že si projedu i okolí Paříže, půjčila jsem si auto a po cestě jsem přespala na půli cesty.

Pak už následovaly čtyři krásné dny v Paříži, kde jsem navštívila opravdu vše, co se dalo. Na Paříži je krásné všechno – hlavně ale tamní atmosféra. Nakoupila jsem si snad tisíc suvenýrů a šupkydupky zpátky do Beauvais. Tentokrát jsem cestu vzala rychleji a zastvali se jen ve dvou vesničkách nakoupit domácí sýry.

Letadlo jsem sice stihla tak tak, ale než jsem stihla vstřebat nejzajímavější zážitky ze svého výletu, už jsme i přistávali. Paříž mohu opravdu doporučit.

Související články

Co se skrylo pod stromečkem

Hanka — Tue, 05 Jan 2010 10:27:01 +0000

Opět nastaly Vánoce. Svátky radosti, klidu a míru. I když, ne tak celkem. Už začátek prosince naznačil, že tomu tak úplně není. Tramvaje byly přeplněné lidmi a obchodní domy by nejraději prodávaly nonstop. Vánoce jsou prostě skvělý business.

Já s přítelem jsme do tohohle koloběhu nákupů spadli také. Nejdřív jsme se snažili nakupovat systematicky a prakticky. Mamince kosmetiku, tátovi ponožky a spodky, bráchovi spacák… Všechno nám hezky časově i finančně vycházelo. Až se mi to zdálo podezřelé jednoduché. A můj ženský instinkt mě nezklamal.

22. prosince jsme si s přítelem večer otevřeli víno a zapnuli televizi. Najednou zazvonil telefon. Kája volá! Ano, přesně ten Kája, kterému se loni narodilo dítě. Přesně ten Kája, kterému jsme před měsícem slíbili, že ho 23. prosince navštívíme! Akorát, že jsme pro Káju a jeho rodinu neměli dárek. Já jsem začala mírně panikařit, na co můj přítel po chvilce přehlásil: „Já vím, co jim koupíme!“ Tehdy jsem se upokojila a čekala jsem, co řekne. „Koupíme jim sportovní batoh!“ Znělo to přijatelně. Oba totiž Káju známe – je to turista tělem i duší.

Na druhý den jsme hned ráno utíkali do obchodu a koupit batoh. Kája s rodinou nás už čekali. Rozbalili jsme dárky, vypili víno, snědli sušenky. Příjemně jsme se bavili, až se najednou Kájova manželka říká: „Kde je náš prcek?“ Kájův syn nebyl s námi v pokoji a nebylo ho ani slyšet si hrát. Okamžitě jsme ho začali hledat.

Po několika minutách volání, kdy už Kájovy a jeho ženě nebylo moc do řeči, jsme cosi zaslechli. Vycházelo to zpod stromečku. Z nového batohu. A hádejte, co to bylo. Kája junior jako první otestoval nový batoh. Jednoduše si tam vlezl a zkoumal, co to máma s tátou dostali. Usmíval se a žužlal sušenku, jak by se nic nestalo. Slzy strachu se změnily na slzy smíchu. „Tak tohle jsem opravdu pod vánočním stromečkem nečekal!“ prohlásil Kája. A věřte, že my také ne!

Související články

Nejsou hvězdy jako hvězdy

Hanka — Mon, 04 Jan 2010 08:48:36 +0000

Už od střední se s naší partou každoročně pořádáme společnou dovolenou. Prolezli jsme společně téměř celé Čechy i Slovensko. Loni padnul nápad zajet v zimě někam dál. Ať si užijeme sníh. Všechno to byl nápad našeho kamaráda Standy, ze kterého jsme ihned udělali hlavního organizátora. Zarezervoval nám tříhvězdičkový hotel na jihu Finska, zabezpečil letenky. Všichni jsme se nesmírně těšili. Kromě zajímavé krajiny nás lákal i fakt, že to bylo (kupodivu) finančně velmi výhodné.

Ještě před odchodem jsme se museli pečlivě sbalit, u čeho mi s radostí asistovala moje maminka. V dobré vůli mi přivezla i můj starý spacák. Že prý Finsko není Šumperk. :-) Sice jsem se z chuti zasmála, ale maminka mě přinutila si ho sebou vzít. I když mi bylo jasné, že ve tříhvězdičkovém hotelu mi bude na nic.

Nastal čas odjezdu. To bylo radosti! Letadlem jsme ve Finsku byly za chvilku. Pod Standovým vedením jsme se dopravili šťastně až k hotelu s třemi hvězdami. Když jsme tam dorazili, čekalo nás nemilé překvapení. Hotel sice tři hvězdy měl, ale jenom ve svém názvu. Byl to maličký penziónek, napůl plný lidmi. Standa jsi totiž špatně přečetl nabídku hotelu a také jeho kapacitu. A tak nám nezbývalo nic jiného, než se rozdělit do tří dvoulůžkových pokojů.

Tehdy jsem si řekla, že maminka měla pravdu! Nikdy nevíš, co se stane. :-) A tak jsem se zakuklila do svého starého spacáku a strávila jsem v něm všechny tři noci. Mám prostě štěstí. Dobří přátelé a dobrá maminka, to jsou hvězdy mého života!