Stalo se mi... » Jídlo

Miluji vaření. A miluji jezení.

petron — Wed, 28 Apr 2010 20:23:08 +0000

Máloco mi udělá takovou radost, jako dobré jídlo. A máloco mě tak otráví, jako poznání, že jak v posledních dnech doma postupně docházela jedna surovina za druhou, dostala se naše spižírna do stavu „nevařitelnosti“. Položky, které jste tam o minulém víkendu mohli vidět, prostě nedávaly moc neděje, že z nich uvaříte něco poživatelného. Natož že bude nějaký kulinářský zážitek.

Když jsme před polednem odhalili, že je situace opravdu kritická, vypadalo to jen na dvě možná řešení: Vyrazíme z tepla domova do deště na nákup. Nebo: Vyrazíme z tepla domova do deště na oběd. Pak jsme zvolili třetí řešení.

Po chvíli brouzdání po netu jsem zadal pár zbylých ingrediencí – těch nejslibnějších – do vyhledávače receptů NajduRecept.cz. Se znakem + mezi nimi. Chlubí se, že indexují desítky tisíc receptů, tak ať se pochlapí. A vážně, vypadlo nám několik chlebových polévek, jako to jídlo, které by se jaksi dalo… Dalo uvařit. A tak jsme nešli do deště a kupodivu nejen že se chlebová polévka dala uvařit, ale byla i docela dobrá.

Příště ale zajdeme na NajduRecept.cz za nějakým lepším jídlem. Naše idea je, že uvaříme něco exotického. Třeba z thajské kuchyně. Jen tentokrát budeme muset trochu nakupovat.

Související články

Zážitková restaurace v Táboře

Milan — Thu, 18 Feb 2010 09:47:22 +0000

Tábor je překrásné historické město v jižních Čechách, které kromě množství památek nabízí i spoustu nevšedních zážitků. Pokud se nebojíte zkoušet nové věci, můžete zaskočit i do restaurace nedaleko starého náměstí.

Jsou zážitky příjemné a pak jsou zážitky silné. Ideální je, když se setkají. Problém je, když se dostaví jen jeden z nich a druhý zůstane doma. Do kategorie silných se řadí i návštěva zmíněné restaurace. Chtěl bych zde napsat její název, ale nepamatuji si jej. Místní ji poznají podle fotografie, turisté si ji budou muset najít sami.

Již u vchodu vás přivítá umě vyvedený poutač s nabídkou dne. Jedná se o klasická menu, jaká najdete i v jiných restauracích. Interiér pak svojí výzdobou naznačuje něco o tom, že majitel zřejmě před časem navštívil Mexiko. Jak říkám, je na co se těšit.

Když jsme se usadili ke stolu, paní servírka nám hbitě přinesla jídelní lístky. Sice o jeden méně, než nás u stolu bylo, ale my se máme rádi, tak jsme se nějak podělili. Případného návštěvníka musím upozornit, aby listoval opatrně, neb jídelní lístky mají sklon se při manipulaci rozpadat.

Když už budete sedět, určitě nezapomeňte sledovat práci paní servírky, její vysoce efektivní a propracovaný systém obsluhování vás leccos naučí o tomto náročném řemesle. Nezapomeňte se také zeptat, jaká že je ta denní nabídka, protože v přineseném menu byste ji hledali marně. V této restauraci totiž myslí na vaše zdraví. Před obědem je dobré se trochu protáhnout, takže vám bude oznámeno, že „je přeci napsaná na poutači před restaurací„. Ale nebojte se, pokud se nezvednete, abyste se šli podívat, nakonec se ji stejně dozvíte.

Jako správný vlastenec jsem si vybral kuřecí plátek s americkým bramborem. Čekací doba standardní, proti tomu nemohu nic říci. U vedlejšího stolu si kolega objednal totéž a dostal jídlo dříve, takže jsme mohli pobaveně sledovat mírné rozpaky, když na talíři kromě kuřecího plátku a oblohy nebyla ani jedna brambora :) Když se pak paní obsluhující vracela od zadního stolu, udivenému kolegovi na dotaz odpověděla, že je teprve přinese. Takže se nebojte ptát, dozvíte se všechno. Nebo prostě tiše počkejte. Jde o zážitky, ne?

Můj kuřecí plátek jsem dostal i s bramborami na jednom talíři. Hm, zážitky jsou tady jen pro někoho. Co se dá dělat, pustíme se do jídla.

Největší výzvou se staly právě americké brambory. Jakmile jsem totiž vidličkou probodl osmaženou slupku, brambora splaskla jako vypuštěný míč. Při bližším ohledání jsem zjistil, že obsahem „americké brambory“ není zřejmě brambora, ale cosi polotekutého, co bramboru připomíná barvou, nikoliv konzistencí nebo chutí. Zajímavá kreace!

Na kuřecím plátku bylo znát, že se kuchař vrátil nedávno od moře. Nebo se možná rozhodl osvítit českou veřejnost tím, že ji naučí jíst slaná jídla. Nebo je možná jen geniální. Sůl totiž probouzí žízeň a její použití je tak vhodné zvláště v restauracích, kde nutí hosty objednat si další pití. Jak vynalézavé!

Když pak paní obsluhující procházela kolem, míra zážitků se dovršila. Zkušeným pohybem zkontrolovala lahev od nealko piva, která stála na stole, a protože na dně ještě malinko zbylo, neváhala, slila ho kamarádovi do napůl plné sklenice a hbitě ji odnesla. Beze slova a profesionálně :)

Nebudu dál pokračovat. Pokud chcete, udělejte si výlet a restauraci navštivte sami. Tolik zážitků totiž za nějaké to cestování stojí a zážitkovou turistiku za cenu oběda hned tak nenajdete. A na jídlo si pak můžete zajít třeba vedle. :)

Související články

Utřít, nebo neutřít?

Hanka — Fri, 08 Jan 2010 10:32:55 +0000

Jednou jsme se vybrala s mými kamarády na nedělní přecházku Prahou. Podzim se blížil ke konci, takže venku bylo příjemně mrazivo. V ten den jsme se rozhodli, že pojedeme do centra a zahrajeme si na turisty, kteří se loudají po Staroměstském náměstí, obdivují Orloj a přecpávají se párky v rohlíku.

Natlačili jsme se do tramvaje směr centrum. Procházka to byla opravdu úžasná. Na to, že už dávno nejsme v pubertě, jsme se opravdu bavili jako děti. A samozřejmě, při zábavě člověku rychle vytráví. Na Staroměstském náměstí žádné párky nebyly, tak jsme si to namířili přímo na „Václavák“. Stánku s rychlým občerstvením jsme udělali skvělou tržbu a s jídlem v rukách jsme se vybrali dál. Všichni jsme se s chutí cpali.

Kolem byla nějaká lékárna – jenom jsme se v duchu smála, jak si dnes holduju na přepečeném párečku a zítra kvůli němu nějakou lékárnu možná i navštívím.

Najednou však nastal malý problém. Kamarád potřeboval ubrousek. Jako naschvál, nikdo už žádný neměl. A to víte, není to nic příjemného mít umazanou pusu z mastného párku. Vtom kamarádka vítězoslavně prohlásila, že ona utěrky má. To sice bylo fajn akorát, že to byly utěrky na dětskou prdelku jejího prcka. Mne to osobně nevadilo, kamarád se ale zatvářil nedůvěřivě. Ale nakonec si utěrku vzal. Vytáhnul ji z balíčku a prohlásil: „S čím ty synovi utíráš prdelku, s tím já si utírám pusinku.“ Všem nám bylo hrozně do smíchu. Všechno ale završil slovy, že tyto utěrky jde dětem dnes jenom závidět.

Související články

Zdeněk Pohlreich vydal knihu

Milan — Tue, 10 Nov 2009 22:59:30 +0000

Zdeněk Pohlreich, česká superstar a hvězda seriálu „Ano, šéfe!„, vydal knihu svých receptů včetně DVD. Jaká je?

Abych pravdu řekl, taky bych rád věděl. Když jsem se totiž navnaděn dnešním zatím posledním dílem „Ano, šéfe!“ pokusil knihu sehnat, zjistil jsem, že vyjde až 12. listopadu. Takže o ní zatím nic nenapíšu, ale nebojte se, hned jak bude na pultech, pokusím se vám o ní něco napsat. Vydržte. :)

Aby vám to nebylo líto, přeci jen nějaké informace mám: kniha se jmenuje Bravo, šéfe! s podtitulem Zdeněk Pohlreich vaří mezinárodní kuchyni, vydalo ji nakladatelství Ikar, má 64 stran, DVD v ceně, stát bude 229 Kč.

Oficiální text distributora pak říká: 30 nejlepších receptů vynikajícího šéfkuchaře – předkrmy, saláty, polévky, hlavní jídla a dezerty. Kuře na mnoho způsobů připravuje Zdeněk Pohlreich krok za krokem na přiloženém DVD.

A tady je obálka ;)

Související články

Pohlreich vzal útokem školní jídelnu…

Milan — Sat, 31 Oct 2009 14:06:26 +0000

Zdeněk Pohlreich, hlavní postava televizní show „Ano, šéfe!„, vtrhl v polovině října do školní jídelny základní školy. Během jeho řádění došlo k mnoha emotivním situacím a vedoucí školní jídelny Ivana Lišková a celý její kolektiv podaly hromadnou výpověď…

Tak takhle naštěstí ne, i když název článku, který jsem si přečetl na revue.idnes.cz k tomu téměř vybízí. A kromě posledního dvojdílu pořadu „Ano, šéfe!„, který byl až nečekaně poklidný a optimistický, by se nejednalo o nic vyjímečného :)

Ve skutečnosti se v článku dozvíte, že se Zdeněk Pohlreich musel vypořádat s výzvou uvařit pro děti oběd za 26 Kč a že jeho snem je, aby ve školních jídelnách vařili lidé na dobré restaurační úrovni. Dozvíte se také, že obdivuje aktivitu jiného slavného kuchaře, který se snaží změnit britské školní stravování. „Aktivitu Jamieho Olivera považuji za převratnou. Mohl by sedět doma a počítat peníze, ale on se snaží udělat něco dobrého. Profesionální kuchaři v Čechách mají morální povinnost udělat to samé,“ říká Zdeněk Pohlreich. A nám nezbývá, než s ním souhlasit.

No, ale proč o tom píšu? Při čtení výše zmíněného článku jsem si vzpomněl na již téměř zapadlé vzpomínky z mé školní jídelny. Na základní škole byl totiž čas oběda vším možným, jen ne poklidným stolováním. Byla to vysoká škola tvořivosti a zároveň přizpůsobivosti. Jaké výzvy před nás nezletilé stavěl zlomyslný učitelský sbor se svými pohůnky! Jeden příklad za všechny – jak se zbavit kusů tlustého masa, po kterém se vám chtělo zvracet, když jste nesměli k okénku přinést žádné nedojedené zbytky a dohlížející pedagog vás sledoval svým ostřížím zrakem třeba přes půl jídelny? Bylo třeba vystihnout přesně ten okamžik, kdy se jeho oči na chviličku zaměřily na jiného nebohého žáka, a nechtěný kus masa hodit rychle pod stůl. Nebo pokud byl člověk odvážnější (a tak trochu hajzlík, co si budem povídat :)), hodil kus nechtěného masa sousedovi na talíř, tác s prázdným talířem rychle zvedl a utíkal k okénku. Prázdno, dojedeno, můžeš jít. Co měl nebohý spolužák dělat? Jeho problém. Dokonce si pamatuji, kolik jídla bylo možno najít za a mezi žebry ústředního topení. Jak říkám, v nouzi dokáže i jinak ledabylý žáček projevit neskutečnou tvořivost. :)

Strašně moc by mne zajímalo, jaké vzpomínky na školní jídelnu má Zdeněk Pohlreich. Vždyť i on vyrůstal v době, kdy gastronomie bylo neznámé a skoro sprosté slovo. Je skvělé, že je tato doba pryč. A tak nezbývá než Zdeňkovi, ale i všem dalším kuchařům profíkům a machrům v oboru popřát, ať se jim daří lépe a lépe, a vy ostatní, šmudlalové, běžte raději dělat něco jiného. ;)

Jaké vzpomínky máte vy? Napište nám o tom do komentářů nebo jako váš článek. Vaše příběhy rádi zveřejníme.

Související články

Snižte si cholesterol – já bych ráda, ale…

zdenulka58 — Tue, 10 Feb 2009 08:36:11 +0000

Jó, to se to řekne! Ale kdy a jak? Myslím si, že začínám vést zdravý způsob života. Denně konzumuji ovoce, zeleninu, luštěniny i obilniny. Vím, že obsahují málo tuků a mají dostatek balastních látek, které pozitivně ovlivňují hladinu cholesterolu. Vím, už taky, co brání vstřebávání LDL do krve – například saponiny. Ty jím v luštěninách. Taky ve stravě vynechávám tučná a více solená jídla. Taková to strava totiž může hladinu cholesterolu zvednout na nežádoucí stav. A TEN SE SNIŽUJE JAKO ŠNEK!

Denně jím kopce ovoce, zeleniny a jak jsem již uvedla, luštěniny. Jednak mě dobře zasytí a odpadá tak pojídání sušenek, smažených brambůrků, slaných oříšků a dalších méně zdravých, ale lákavých pochutin.

Co nemůžu přijmout? Olivový olej. Vím, že je zdravý, zvlášť ten, který je vyráběn studenou cestou, ale nechutná mi velice. Nahrazuji ho bylinkami. Obloukem se vyhýbám sádlu, slanině, fritovaným pokrmům, ztuženým tukům a hlavně sladkostem.

Někdy si připadám jako králík a slepice, taky jako jogín a včelka, co se spokojí s kapkou rosy. Tak proč ty nežádoucí cholesterole nemíníš konečně snížit hladinu?!