Začalo to asi takhle: Před několika rokama jsem byla úplně sama tzv. neměla jsem kluka. Nikdo mě nechtěl a občas jsem z toho i brečela. Pořád jsem věřila v to, že mě nějaký kluk bude mít rád. Marný to nebylo. Za dva roky, když už jsem přestala doufat a na všechno jsem se „vybodla“. Trochu jsem se také změnila. Začala jsem trochu dbát na svůj vzhled. Jednoho dne jsem seděla o přestávce na židli a přišel tam ke mně jeden kluk. Nejdříve jsem nemohla pochopit co se děje, ale nakonec mi to v hlavě docvaklo. Přišli ke mně ještě pár kluků a začali mi komentovat sešit, neboli co jsem do něj dělala. Řekli mi ať tam ještě něco dokreslím. Když jsem začala kreslit do sešitu, zahlédla jsem, že se mi kluci dívají do výstřihu. Já jsem je napomenula aby se mi tam nedívali, ale oni se začali vymlouvat prý, že se mi tam nedívají. Konečně začalo zvonit na hodinu! Další přestávky probíhaly podobně. Na konci vyučovacích hodin jsem šla jako pokaždé na oběd a potom na zastávku, kde jsem čekala na autobus, který mě přiveze na „Velké sídliště“. Bydlím v bílohnědým, starším paneláku, který má šest pater. Já bydlím v posledním patře v bytě číslo 19. Když jsem dorazila domů začala jsem se vzpamatovávat z dnešního dne. Neměla jsem vůbec slov. Byla jsem také ráda, že se o mě po takové době začal někdo zajímat. Ale jak jsem řekla neměla jsem slov. Převlékla jsem se a zapnula jsem počítač a přihlásila se na Facebook. A hle! Byl online kluk, který byl u mé lavice. Napsal mi: „Ahoj! :D“ Já jsem mu pochopitelně odepsala. Tak jsme si začali psát. Po nějaké době Chatu mi položil otázku: „Budeš se mnou chodit?“ Já jsem mu psala, že nevim a podobné věci. On mi řekl ať si to rozmyslím a napíšu mi to ještě dneska. Po nějakých deseti minutách jsem mu napsala: „Ano budu.“ Stejně jsem měla nějaký pocit, že to prostě neklapne. Druhý den věděla celá třída, že spolu chodíme. Mě to až tak moc nevadilo. Po škole jsem s Honzou a jeho kámošem šla k zastávce „U černého koně“. Vedle ní je takový malinkatej park. Tam jsme si sedli na lavičku a já jsem mu musela dát pusu, ale to nešlo. Všichni se na nás dívali a bylo to takový divný. A tak jsem si ji ani nedali. Na druhý den jsem ráno jela autobusem „C“ do školy a tam se mě spolužák Ondra zeptal: „Jak můžeš chodit s Honzou? To nemůžu pochopit.“ Já jsem se přiznala a říkám: „Hale Ondro, já ho nemám ráda. Prosím řekni mu to dneska ve škole!“ Takhle skončil vztah s Honzou.

Já jsem byla strašně ráda, ani se to nedá říci jak! Po tomhle jsem už nechtěla s nikým chodit, protože jsem si myslela, že to dopadne úplně stejně. Netrvalo dlouho a já jsem zaslechla o přestávce jak mluví Ondra s kamarády. Znělo to asi takhle: „Tak to řekni Nastě, ne?“ Já jsem si v duchu řekla: „Ježiši, ty jsou nějaký vadný.“ Po škole na zastávce se zase sešli: „Tak jí to řekni!“ Začali zase povídat kluci. Potom zakřikl jeden kluk: „Nasto, Ondřej tě balí!!!“ A já na to: „To určitě!“ Hned mi v hlavě něco přecvaklo: „Že by mě měl opravdu rád?“ Za nějakých pár dní jsem se do něho zabouchla taky. Řekla jsem své kamarádce Veronice, která nikdy neprozradila tajemství: „Řekni Ondrovi, že bysem s ním chtěla chodit.“ Tenhle den jsem se rozhodla jít pěšky domů. Přidal se i Ondra s jeho Bráchou Tomášem (oni totiž bydlí na sídlišti také). Na polovině cesty se mě Ondra zeptal: „Co mi to říkala Veronika? Já jsem jí nerozuměl.“ Já: „O ničem nevím.“ Doma jsem se opět přihlásila na Facebook. Ondra si se mnou začal psát: „Veronika mi říkala, že se mnou chceš chodit. Je to pravda?“ Já jsem mu napsala: „Jo, tak trochu.“ Ondra: „Jak trochu?“ Já: „Ano, mám.“ No a tak jsme začali spolu chodit! Byla jsem do něj úplně zblázněná. Chodili jsme spolu půl roku. Po letních prázdninách v září jsem, už s ním nechtěla chodit. Né, že střídám často kluky, ale už o mě Ondra tzv. přestal mít zájem nebo si mě přestal všímat (si myslím já). Tak jsem s ním přestala chodit. Tak náš vztah skončil.

Po měsíci mě začal zase balit, ale i jeden kluk Adam také. Jednoho dne se mi Adam přiznal v tom, že mě miluje a chce se mnou chodit. Nejdříve jsem to nebrala vážně, ale po nějaké době jsem to prostě vážně brát musela. Pochopila jsem, že tohle je doopravdy vážná věc. On byl můj nejlepší kámoš od první třídy. Pořad mi psal sms nebo psal na Facebook jestli mu dám šanci a budu sním chodit. Já mu odpovídala popravdě: „Jsi můj nejlepší kámoš, ale necítím k tobě nic víc, než ke kamarádovi a nepodceňuji ho.“ Adam se mě stějně pokoušel sbalit  a v tu chvíli začalo peklo.

V PLNÉM PROUDU

Jednoho dne jsem byla na Facebooku a byl online Adam. Jen tak jsme si povídali a napsal mi ať mu „lajknu“ nějaký příspěvek na profilu. Nebyla bych to já, kdyby jsem se nenamočila do nějaké blbosti. Byli tam tři věci: „Dej like a …  - Budem spolu chodit, – Držení za ruce a – Dám ti pusu“. Já jsem lajkla „Pusa“ (aby to nevypadalo, že spolu něco máme). Já jsem mu řekla, ať mi jí dá on a on souhlasil. Domluvili jsme se na čtvrtek, kdy jsme měli odpoledku a já mu řekla že půjdu s holkama taky. No a tak přišla ta „očekávaná“ čtvrteční odpoledka. Teď si kladete otázku: „Jak pak to dopadlo, dal jí tu pusu nebo ne?“ A já se vám to pokusím co nejlépe říci. Vymklo se to tehdy úplně „kontrole“ pusu jsme si nedali, on se se mnou přestal bavit a Ondra, který mě balil a byl do mě strašně zamilovaný. Do teďka si nemůžu vlastně říci, kdo udělal chybu. Od toho dne pro mě vše skončilo, cítila jsem jakoby to byl konec světa. Ondřej mě začal nesnášet a Adam si mě odstranil z přátel na Facebooku. Já Vám povím, že nikomu z vás, kdo si to čte, nepřeji toto přežít!!!!

Bohu já moc děkuji, že mě z tohoto trápení zbavil!!!!!!!!!!!!!!! Nakonec jsme se všichni usmířili, ale myšlenky nebo předpoklady o tom, že by se mnou chodil nebo mě balil Ondra už utekly.

P. S. – Tento příběh nebyl vůbec vymyšlený

Související články

• Překvapení ve skleničce

Přes den jsme se hezky koupali ve vodičce a večer jsme se všichni nahrnuli do místní hospůdky. Hrála tam živá hudba, pivo teklo potokem a to papáníčko… no, prostě ráj :-) Nastal poslední večer a mne přišlo najednou líto, že se to všechno tak rychle skončilo. Oblékla jsem se trošku víc slavnostně, ať je ta poslední noc dlouhá a stojí za to!

S mým přítelem jsme se společně vybrali do naší oblíbené hospůdky. Všichni na nás už čekali. Hudba hrála, tančilo se. Najednou za mnou přišel číšník, že mne můj přítel prosí, abych šla na chvilku vedle, do druhého pokoje hospody. Přišlo mi to divné, no šla jsem. Byl tam stůl prostřený pro dva. Tak jsem se pousmála, jaký je ten můj Martin romantik. Usadila jsem se a čekala. Najednou se ztlumilo světlo a lidová hudba, která přicházela z vedlejšího pokoje, utichla.

Ve dveřích se zjevil můj přítel a v ruce nesl dvě skleničky krásně růžového vína. Sedl si naproti mne a říká: „Tak, na poslední večer naší dovolené.“ Připili jsme si. Víno bylo moc chutné, jemné mne perlilo na jazyku, až najednou…  něco mi narazilo do rtů. Vtom se Martin zvednul a zeptal se: „Vezmeš si mě?“  V mojí skleničce se třpytil prstýnek. Skoro jsem odpadla. Opravdu jsem to nečekala. Nastala chvilka ticha. ANO. Hudba začala hrát a všichni se tam najednou nahrnuli a blahopřáli nám. Tak tohle byl ten nejneočekávanější konec dovolené.

Dnes, když už jsme nějaký ten rok spolu, vždycky na to s úsměvem vzpomínáme a vždy si při tom otevřeme lahev dobrého vína.

Související články

• Važte si života!