Stalo se mi... » Pořady

Den D pokračuje – druhá série na ČT1

Milan — Wed, 06 Jan 2010 09:50:16 +0000

Česká televize začala vysílat druhou řadu seriálu Den D. Protože jsem již dříve sledoval britský Dragon’s Den a první řadu Dne D, těšil jsem se, co nového seriál přinese.

Jsou věci, kterými by se měli studenti ekonomických škol zabývat povinně. Podnikání Tomáše Bati, vznik a vývoj úspěšných firem jako jsou McDonald’s, Apple nebo Microsoft, ekonomická hra Cashflow a sledování pořadu Den D. :)

O první řadě si můžete přečíst v jiném článku zde. První změnou je obsazení týmu investorů. Ivana Pilného nahradil Michael Rostock, o němž se lze na oficiálním webu pořadu dočíst toto:

Je spolumajitelem pěti firem, jejichž roční obrat se pohybuje kolem 2 miliard korun. Patří mezi zakládající partnery poradenské společnosti Venture Investors Corporate Finance, která úspěšně působí po celém světě. Hovoří plynně česky, polsky, rusky a anglicky. Mezi ostatními investory působí neformálně, neobvykle a nebývale otevřeně. Pro své nekompromisní jednání si vysloužil přezdívku „Mistr Sorry“.

Když jsem před sledováním první série psal, že mi jména investorů neříkají vůbec nic, podobná situace platí i o Michaeli Rostockovi. Naneštěstí se v prvním díle příliš neprojevil, tahouny byli spíše Ondřej Bartoš a Marta Nováková. Uvidíme v dalších dílech.

Co se mi na nové sérii líbí, je oproti první řadě větší prostor věnovaný diskuzi investorů o prezentovaných nápadech. Nevím, zda to byl úmysl nebo výplň pořadu, ale za vynikající považuji debatu na samotném konci dílu, kdy se investoři dohadovali o tom, zda časopis Nápadník, který přišla prezentovat Jitka Sunkovská, lze provozovat ziskově nebo ne. Zazněly zde zajímavé myšlenky a i když Jitka Sunkovská investici od investorů nezískala, zdá se, že její šance na úspěšný byznys nejsou ztraceny. Pokud bychom mohli sledovat debaty investorů častěji, určitě by to přispělo k ještě většímu užitku z pořadu.

Trochu kontroverzní mi přišel první prezentovaný nápad, výroba mražených špízů a palačinek. Pominu teď boj Zdeňka Pohlreicha z pořadu Ano, šéfe! za to, aby se i ve školních jídelnách vařilo z čerstvých surovin, ale finanční poradenská firma, která se zabývá výrobou a distribucí jídla, nedává příliš smysl. Ze strany Tomia Okamury je investice 700.000 Kč buď úlet, nebo vidí něco, co ostatní ne. Snad se to někdy dozvíme. Zajímavé by totiž bylo vidět, jak se podařilo úspěšným žadatelům jejich byznys s pomocí investora rozvinout. Ale třeba se toho dočkáme ve zvláštním vydání Dne D. Doufejme.

Moje doporučení – pokud můžete, pořad sledujte. Jestliže máte alespoň trochu podnikatelského ducha, můžete se mnohé naučit. Od profesionálů v oboru a zdarma.

Další články:
Den D – oficiální stránky pořadu
Den D se blíží aneb Dragon’s Den po česku

Související články

Pohlreich vzal útokem školní jídelnu…

Milan — Sat, 31 Oct 2009 14:06:26 +0000

Zdeněk Pohlreich, hlavní postava televizní show „Ano, šéfe!„, vtrhl v polovině října do školní jídelny základní školy. Během jeho řádění došlo k mnoha emotivním situacím a vedoucí školní jídelny Ivana Lišková a celý její kolektiv podaly hromadnou výpověď…

Tak takhle naštěstí ne, i když název článku, který jsem si přečetl na revue.idnes.cz k tomu téměř vybízí. A kromě posledního dvojdílu pořadu „Ano, šéfe!„, který byl až nečekaně poklidný a optimistický, by se nejednalo o nic vyjímečného :)

Ve skutečnosti se v článku dozvíte, že se Zdeněk Pohlreich musel vypořádat s výzvou uvařit pro děti oběd za 26 Kč a že jeho snem je, aby ve školních jídelnách vařili lidé na dobré restaurační úrovni. Dozvíte se také, že obdivuje aktivitu jiného slavného kuchaře, který se snaží změnit britské školní stravování. „Aktivitu Jamieho Olivera považuji za převratnou. Mohl by sedět doma a počítat peníze, ale on se snaží udělat něco dobrého. Profesionální kuchaři v Čechách mají morální povinnost udělat to samé,“ říká Zdeněk Pohlreich. A nám nezbývá, než s ním souhlasit.

No, ale proč o tom píšu? Při čtení výše zmíněného článku jsem si vzpomněl na již téměř zapadlé vzpomínky z mé školní jídelny. Na základní škole byl totiž čas oběda vším možným, jen ne poklidným stolováním. Byla to vysoká škola tvořivosti a zároveň přizpůsobivosti. Jaké výzvy před nás nezletilé stavěl zlomyslný učitelský sbor se svými pohůnky! Jeden příklad za všechny – jak se zbavit kusů tlustého masa, po kterém se vám chtělo zvracet, když jste nesměli k okénku přinést žádné nedojedené zbytky a dohlížející pedagog vás sledoval svým ostřížím zrakem třeba přes půl jídelny? Bylo třeba vystihnout přesně ten okamžik, kdy se jeho oči na chviličku zaměřily na jiného nebohého žáka, a nechtěný kus masa hodit rychle pod stůl. Nebo pokud byl člověk odvážnější (a tak trochu hajzlík, co si budem povídat :)), hodil kus nechtěného masa sousedovi na talíř, tác s prázdným talířem rychle zvedl a utíkal k okénku. Prázdno, dojedeno, můžeš jít. Co měl nebohý spolužák dělat? Jeho problém. Dokonce si pamatuji, kolik jídla bylo možno najít za a mezi žebry ústředního topení. Jak říkám, v nouzi dokáže i jinak ledabylý žáček projevit neskutečnou tvořivost. :)

Strašně moc by mne zajímalo, jaké vzpomínky na školní jídelnu má Zdeněk Pohlreich. Vždyť i on vyrůstal v době, kdy gastronomie bylo neznámé a skoro sprosté slovo. Je skvělé, že je tato doba pryč. A tak nezbývá než Zdeňkovi, ale i všem dalším kuchařům profíkům a machrům v oboru popřát, ať se jim daří lépe a lépe, a vy ostatní, šmudlalové, běžte raději dělat něco jiného. ;)

Jaké vzpomínky máte vy? Napište nám o tom do komentářů nebo jako váš článek. Vaše příběhy rádi zveřejníme.

Související články

Chcete rychle vydělat velké peníze? Hrajte na automatech

Milan — Fri, 19 Jun 2009 08:45:29 +0000

Naše země je rájem výherních automatů a videoterminálů. A není síly, která by je zastavila. Takže dejte dětem ke svačině i padesát korun na automat a aspoň doufejte, že domů přinese slušnou výhru.

Tak takový dojem ve mne zbyl po shlédnutí posledního dílu pořadu Michaely Jílkové Máte slovo, který se zabýval výherními automaty a videoterminály.

V pořadu se sešli: manželka bývalého závislého na automatech, který nasekal dluhy za 2 miliony, starostové Bohumína a Chodové Plané, Miluška Vrlová ze Státního dozoru nad sázkovými hrami a loteriemi Ministerstva financí, dále Zdeněk Barták, prezident Asociace provozovatelů hracích přístrojů, poslanec Pavel Němec, prý odborník na hazardní hry a Karel Nešpor z Psychiatrické léčebny Bohnice, primář oddělení pro závislosti (a podle mého názoru největší odborník v pořadu).

Podle očekávání došlo ke konfrontaci, zvláště mezi Zdeňkem Bartákem a Karlem Nešporem. A podle očekávání také diskuze nevedla k ničemu konkrétnímu.

V pořadu zazněly i všelijaké perly, například Zdeněk Barták prohlásil, že kdyby obce nebránily hracím automatům svými vyhláškami, nemusely by na jejich místo přijít videoterminály, které jsou mnohem nebezpečnější.

Karel Nešpor připomněl, že do roku 1989 měl jediný případ patologického hráčství za deset let. Po revoluci se s patologickými hráči roztrhl pytel a podle něj je to díky velmi snadné dostupnosti a přesycenosti trhu hernami a automaty. Sám prý napočítal v pětiminutovém okruhu svého bydliště pět heren.

Mám ve svém životě také jednoho hráče. Jeho skálou úrazu nejsou hrací automaty, ale sázky na sport. Poprvé prohrál velké peníze, pokořil se, léčil se a začal znovu. Padl podruhé, zadlužil firmu, nasekal ještě mnohem větší dluhy a přivedl do nesnází mnoho dalších lidí, včetně mne a několika našich společných přátel. Takže vím, jak strašně těžké je s takovým člověkem vyjít. Lže vám do očí, zatlouká, vymýšlí si nejrůznější důvody, a stále doufá, že jednoho dne vyhraje a všechno bude zase v pořádku, na nic se nepřijde, dluhy zaplatí a bude král. A tak se dostává do spirály, která vede jen do pekel a k rozpadu vazeb, které by ještě měly sílu ho z té spirály vytrhnout.

Takže věřím panu Nešporovi, když říká, že patologický hráč zkazí život v průměru patnácti lidem – manželce, kolegům, přátelům, příbuzným… A nevěřím panu Bartákovi, který říká, že kdo nechce, tak tam ty peníze prostě nehodí. Sám by však prý na automatech ani videoterminálech nehrál, prohlásil v pořadu. Jak trefné…

Skutečností je, že ruku v ruce s hazardem jde mnoho osobních i rodinných tragédií, zničených manželství, rozpadů přátelství i kriminality. V lepším případě patologický hráč zadluží sebe, svoji rodinu a děti na dlouhou dobu vysokou částkou a různými půjčkami, v horším případě si sáhne na život. Nebylo by tedy lepší všechny automaty a terminály zakázat? Drtivá většina diváků se zdála pro.

Co tedy politikům brání udělat jasný krok? Když třeba pan Paroubek tak horuje průzkumům veřejného mínění, proč nevyslyší hlas lidu a nezruší herny a kasina, které navíc v mnoha případech slouží jako pračky špinavých peněz? Ale návrh může samozřejmě přinést kterákoliv strana, avšak neděje se tak. Proč?

Je třeba si uvědomit, že sám princip „výherních“ automatů je takový, že abych mohl vyhrát, někdo jiný musí prohrát. A protože provozovatel chce také svoje, musí někdo prohrát víc, než já nakonec vyhraju. Na automatech a hernách tedy není nic pozitivního, kromě štěstí několika málo jedinců a loterijní společnosti.

Co si myslíte vy, čtenáři? Jste pro zákaz nebo omezení automatů a videoterminálů? Nebo vám nevadí a myslíte si, že peníze vybrané na daních ze sázení naopak městům přispívají? Diskutujte. Vaše názory mne zajímají.

Článek vyšel i na blogu iDnes.

Související články

Pořad Ano, šéfe! má novou hvězdu – kluka hrajícího si s kamením

Milan — Mon, 18 May 2009 14:45:50 +0000

Pokud jste minulý čtvrtek sledovali předposlední (11.) epizodu výborného pořadu Ano, šéfe! se Zdeňkem Pohlreichem z Písku, možná si pamatujete krátkou epizodu, kdy Zdeněk stojí ve dveřích píseckého Pí:local klubu a přijde za ním brýlatý chlapeček s dotazem, cože se to natáčí. Pohotový Zdeněk Pohlreich chlapci odpoví, ale než celou situaci popisovat, radši se na ni podívejte sami:

Zdánlivě nevinný kousek pořadu, který měl zřejmě sloužit jen jako výplň, katapultoval tohoto chlapečka mezi české (zatím převážně facebookové) celebrity. Téměř okamžitě po odvysílání se na Youtube objevilo toto video a na Facebooku vznikla skupina fanoušků, kterých je v tuto chvíli již přes dva tisíce. Pokud se chcete také připojit nebo na skupinu podívat, najdete ji zde.

Čím si tento chlapeček získal přízeň tolika fanoušků? Odpověď není jednoduchá, ale ve výše zmíněné skupině se objevila svědectví o dalších setkání s tímto unikátním jedincem. Přečíst si je můžete ve fóru Čím vás Kluk, co si přišel hrát s kamením, také pobavil? V každém případě je možné, že v dnešní době, kdy televize sahají po čemkoliv, jen aby si své diváky udržely, chlapečka z Písku nevidíme naposledy :)

Protože bydlím blízko, navštívil jsem památná místa těchto událostí a přináším vám pár fotografií.

Písek – Sladovna, místo setkání Zdeňka Pohlreicha s chlapečkem, který si přišel hrát s kamením

Místo, kde si chlapeček hrál s kamením. Volné kamení již zmizelo.

Fotografie z pořadu Ano, šéfe!

Další články:

Oficiální stránky Ano, šéfe!

Související články

Český Den D odstartoval

Milan — Tue, 31 Mar 2009 21:13:26 +0000

Nedávno jsem zde psal o svých zkušenostech s britskou verzí seriálu Dragon’s Den. Dnes jsme se tedy dočkali konečně i české verze pod názvem Den D. Těšil jsem se a byl zvědavý, jak takový pořad v českém provedení dopadne.

Pro ty, kteří nevědí, o co jde. Na utajeném místě se sejde pět investorů, lidí, kteří mají peníze a jsou ochotni investovat je do dobrých nápadů. Před tuto skupinu předstupují majitelé nebo zástupci firem, kteří mají o investici zájem, a snaží se získat pro své nápady nebo projekty peníze. Na začátek řeknou, o jakou částku žádají a kolik procent svého byznysu jsou za to ochotni investorům dát. Pokud se jim nepodaří získat celou částku, nezískají nic. O výši podílu ve firmě je možné smlouvat.

Kdo jsou čeští investoři

Ivan Pilný
Po roce 89 stál v čele české pobočky Microsoftu a Českého telecomu, kam zavedl některé neotřelé metody budování týmu. V současnosti dělá jen co ho baví a své peníze chce investovat do zajímavých projektů i mimo informační technologie.

Ondřej Bartoš
Představitel mladé generace soukromých investorů se kolem začínajících projektů pohybuje přes 10 let. Svůj první milion vydělal při studiu VŠE. Doposud prodal podíly zhruba dvou desítek firem po celé Evropě, je členem poroty Podnikatel roku a řídí vlastní venture kapitálovou společnost, se kterou míří vysoko a daleko.

Dana Bérová
Bývalá ministryně informatiky. Má zkušenosti jako specialistka v mediálních společnostech, spravovala rozsáhlý majetek Karla Schwarzenberga a je spolumajitelkou společnosti, která dováží zboží z Indie a Nepálu. V současnosti je ředitelkou pro rozvoj obchodu významné poradenské firmy a soukromou investorkou.

Marta Nováková
Předsedkyně představenstva U&SLUNO. Miluje jízdu na kolečkových bruslích, jela dokonce in-line závod Le Mans. SLUNO se specializuje na vývoj a implementaci informačních systémů podporujících podnikové procesy v maloobchodních, velkoobchodních a distribučních společnostech a obchodních a logistických řetězcích. Poskytuje komplexní řešení od počátečních analýz podnikových procesů, přes implementaci informačních systémů, až po následný provoz a podporu instalovaných produktů.

Tomio Okamura
Narodil se v Tokiu, ale i v Japonsku o sobě říká, že je Čech. Ještě před pár lety prodával v tokijském kině popcorn a colu. Dnes jeho cestovní kancelář dováží do České republiky více než 120 tisíc turistů ročně. Je také spolumajitelem typicky české restaurace, obchodu s japonskými potravinami a propagátorem českého piva.

Dnes se o své štěstí pokusili vynálezce ručního posilovače pohonu cyklistického kola, výrobce nakládaných tvarůžků, autor dokonalé podprsenky, výrobce léčivé matrace a bývalá cukrářka s projektem, který nazvala Ledově žhavá (ovoce nebo máta zalité do ledových kostek).

Den D - matrace

Den D – česká verze

Vím, že jsem ovlivněn britskou verzí, a tak první co mne udeřilo do očí, je téměř totožná stylizace prostředí. Zatímco v britské verzi Dragon’s Den ve spojení s angličtinou působí tato stylizace nesmírně dynamicky a dává člověku pocit, že je vtahován do světa velkého byznysu, s češtinou to tak moc nefunguje. Visící řetěz, větrák, kus železa, to všechno působí tak nějak podivně.

Také výběr investorů je v britské verzi pořadu Den D je takový, že se jedná o lidi, kteří se takřka z ničeho vypracovali k multimilionovým vlastním byznysům. Patří ke špičkám britského byznysu. Český výběr investorů je v tomto omezen tím, že takové lidi u nás postrádáme a tak investoři působí trochu rozpačitým dojmem. Možná kdyby tam seděl například Petr Kellner, nejbohatší český manažer, pořad by působil mnohem atraktivněji a věřím, že by přitáhl k obrazovkám mnohem více lidí. Takto se bojím, že zůstane pořadem pro menšinu, tedy hlavně pro ty, kteří nějaký ten svůj malý byznys mají a tyto věci je zajímají. Je to možná také tím, že jediným investorem, o kterém jsem vůbec kdy něco zaslechl, je pan Okamura, ostatní jsou pro mne cizí neznámí lidé.

Jinak se potvrdilo to, co muselo být jasné od začátku. V pořadu se objeví i „podnikatelé“, kteří si myslí, že investoři jsou blbečkové, z kterých vytáhnout nějaké peníze není přeci tak velký problém. A podle očekávání narazí a ztrapní sami sebe, jako „vynálezce“ podprsenky z nanovláken, která vlastně neexistuje ani ve formě prototypu. Co k tomu dodat?

No, jsem zvědavý, jak bude pořad pokračovat. Příští týden se zas podívám a možná sem i něco napíšu. Myslím, že teprve čas ukáže, jestli se pořad ujme. Sledujte také :)

Pro popis investorů jsem použil část textu z webu ČT.

http://www.ceskatelevize.cz/program/dend

Související články

„Ano, šéfe!“ aneb zoufalá potřeba našeho národa

Milan — Mon, 09 Mar 2009 22:19:58 +0000

Minulý čtvrtek jsem se – zmasírován reklamou televize Prima – díval na pořad „Ano, šéfe!“, jehož hlavní „hvězdou“ je šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. Snad mi promine, že jsem ho do minulého týdne vůbec neznal, zato teď si myslím, že ho bude znát celý národ. Při listování internetem jsem našel několik článků o tomto novém pořadu a všechny se o pořadu vyjadřují velmi pozitivně. No, zajímavý začátek. Co mne však zaujalo víc je skutečnost, že pořad není původní, jak by se snad mohlo znát, ale je licencí původem britského pořadu Kitchen Nightmares, kterému již několik let propůjčuje tvář světový šéfkuchař Gordon Ramsay. Prima to příliš nezdůrazňuje, a je to možná dobře. Vyhne se tak srovnávání s originálem a to je v našich českých lokálních poměrech jen ku prospěchu. Abych to neprodlužoval. Aktivně jsem si našel pár dílů (díky za torrent!) a pustil se do koukání. Stačil jeden díl a byl jsem chycen. O co jde? V podstatě o to, co můžeme vidět v pořadu „Ano, šéfe!“. Gordon Ramsay přijede do restaurace, které se nedaří a ztrácí peníze, sleduje provoz, konfrontuje, tlačí až do krajností a změní image restaurace tak, že je připravena stát se špičkovým podnikem. Co je ale mnohem zajímavější, je právě jeho práce s lidmi. Klidně prohlásím, z toho co jsem viděl, že Gordon Ramsay je vynikající motivátor a mentor, který se nebojí vmést arogantním a sebejistým šéfům, kuchařům a manažerům, že se mýlí. A přestože to říká dost nevybíravým způsobem, vždy má pravdu. Stojí za ním mnohaleté zkušenosti z jeho vlastní praxe a skutečnost, že jeho restaurace po celém světě získávají nejprestižnější ocenění v oboru. (Jeden z šéfkuchařů prohlásil, že mít Gordona v kuchyni a nechat si od něj radit je jako být v pozici amatérského herce, kterému rolí radí Robert DeNiro).

Gordon Ramsay v pořadu Kitchen Nightmare

Chycen dějem sledoval jsem další a další díly pořadu, než mi to došlo. Pochopil jsem, proč je pořad tak populární. Je to o tom, že většina z nás si je vědomo skutečnosti, že i když děláme co můžeme, není to nikdy maximum, co dokážeme. Že děláme kompromisy stejně jako je dělají kuchaři, když místo čerstvých používají mražené suroviny nebo odfláknou úklid. Sice je to horší kvalita, ale je to rychlejší a snazší. Postupně tak slevujeme ze svých ideálů, s kterými jsme do práce přišli (pokud tedy vůbec nějaké byly :)). A je úžasné vidět, když přijde někdo, kdo vrátí věci tam, kde by měly správně být. Nehladí přitom naše ego a neříká nám, že nám rozumí, ale vynadá nám, seřvě nás a my bojujeme s ponížením, a teče z nás pot, jak bojujeme za se svojí pýchou, abychom nakonec stejně uznali, že ten dotyčný má pravdu.

Gordon Ramsey v pořadu Kitchen Nightmare

A to je i síla pořadu „Ano, šéfe!“ Všichni víme – včetně kuchařů – že v kuchyni musí být čisto jak na operačním sále. Že staré potraviny nemají v restauraci co dělat. A když přijde někdo, kdo má autoritu a zkušenosti a dokáže to znovu prosadit, voláme HURÁ! :) Kéž by se tento pořad stal inspirací pro další. Kéž by nějaký schopný, uznávaný a osvědčený manažer vždy na týden vstoupil do konkrétního státního úřadu a konfrontoval úředníky s tím, jakou práci odvádějí. Kéž by nějaký schopný, talentovaný kantor chodil do škol a konfrontoval ty učitele, kteří už dávno ztratili vášeň učit a znovu v nich probudil věnovat se dětem jako osobnostem, na kterých leží zodpovědnost za to, jak nám bude v dalších letech. Kéž by nějaký profesionální stavbyvedoucí strávil týden ve vybraných stavebních firmách, koukal jim pod ruce a vynadal pokaždé, když dělníci někde něco ošidí nebo udělají nepořádně. A tak dále, příladů by se našli desítky. Je mojí touhou, abychom měli dost takových mentorů, jako je Gordon Ramsay a jakým se může stát – ve svém oboru – i Zdeněk Pohlreich. Snad se stane naší národní vášní vařit v čistých kuchyních, krásných restauracích, z čerstvých potravin a s touhou ukázat to nejlepší. A kéž by se tato vášeň přenesla i do dalších oborů. Pak budeme zemí, kde je dobře i v době sebevětší krize. Ve čtvrtek se budu dívat zase.

Upoutávka na pořad Ano, šéfe!

Související články

Máte slovo.. aneb Proč utrácet za divadlo, když máme televizi? :)

Milan — Thu, 12 Feb 2009 22:21:22 +0000

Tak jsem se zas jednou pobavil. Právě skončil pořad Máte slovo, který vysílá Česká televize a do kterého si moderátorka Michaela Jílková zve různé hosty, kteří spolu diskutují o aktuálních tématech. Dnes to bylo o poplatcích ve zdravotnických zařízeních, takže živá debata byla předem zaručena.

Je mi líto, že si nepamatuji jména všech hostů (bylo jich tam asi osm), ale byli tam zástupci lékáren, zdravotnických zařízení, jedna paní důchodkyně, jedna paní od tří dětí, nějaký pán, který měl zřejmě doplňovat pana Ratha a který za celý pořad řekl dvě věty, z toho jednu typu „já vám řeknu, že to není pravda“ a pak ticho, a nakonec hejtman středočeského kraje David Rath.

Měl jsem práci, tak jsem pracoval na počítači, ale přesto jsem musel občas přestat a napjatě sledoval tu komedii.

Michaela Jílková

Vousatý pán a paní s brýlemi zprava, myslím, že zástupci soukromých lékařů, neudrželi nervy a hned od začátku počali vzrušeně vrhat na Davida Ratha různé otázky. Strašně mne mrzelo, že pořád někomu skákali do řeči, občas to bylo fakt moc. Třetí zleva byl nějaký mladík, který dal výpověď z krajské nemocnice nebo lékárny, protože ho podle jeho názoru nutí současná situace jednat protiprávně. Mluvil velmi rozumně a fandil jsem mu :)

Další byl starší pán, lékař, který většinu času mlčel, ale když promluvil, všichni poslouchali. Bylo zajímavé si toho povšimnout, obě strany ztichly a poslouchaly. Mluvil téměř výhradně ze své zkušenosti a bylo to znát.

Jako další stály u pultíků dvě ženy. Jedna paní důchodkyně, která k mému podivení prohlásila, že jí poplatky nevadí a trochu se opřela do pana Ratha, když začal se svými politickými řečmi. Mluvila také velmi rozumně, takže jsem si poopravil svůj obecný obrázek o vztahu důchodců k poplatkům – starší prominou :)

Druhá žena byla matka tří dětí, která se na začátku postavila proti poplatkům, ale ke konci to vypadalo, že to tak jasné není. Měla spíše výhrady k tomu, že se platí jen někde a to je nefér vůči těm, kteří mají krajské lékárny daleko.

Pak tam byl ten pán, co řekl dvě věty. Netuším, kdo byl zač a co tam dělal, ale ne vždy se zadaří :)

No, a potom David Rath. Nutno říct, že se celou dobu choval slušně, na nikoho nepokřikoval ani nikoho neurážel. Tedy aspoň ne přímo, protože si samozřejmě neodpustil takové ty řeči, že ČSSD je naprosto super skvělá strana, která zachrání nebohé občany před zvůlí proradné ODS, která nás všechny zadlužila a nedá se jí věřit :) Ono vlastně, když se snažím vzpomenout, co ještě říkal, tak už toho moc nebylo :) Odpověděl na několik otázek, ale jinak se držel zpátky. Šikovně zalaškoval s paní Jílkovou, když se chtěl vyhnout odpovědi, ale jinak nic zajímavého.

Kdo mne zklamal, byla možná právě Michaela Jílková. Když to začínalo vypadat, že se po nezbytném úvodním zahřívacím kole začne na nějaké otázky odpovídat, změnila téma. A to dost drasticky a násilně. Je mi jasné, že dramaturgie pořadu si žádá své, ale tady to bylo spíš na škodu.

No, pobavil jsem se. Ale jinak se nic převratného nekonalo. Vůbec mi připadá, že poslední dobou jsou tyhle debaty tak trochu o ničem. Nic nového se člověk nedozví, občas padne zajímavý argument, ale zůstane bez odpovědi, protože se dotyčný buď vykroutí házením špíny na druhou stranu nebo mlží tak usilovně, že se odpovědi stejně nedočkáme. Kde jsou ty časy, kdy to v nedělní debatě nebo v Sedmičce čili 7 dní opravdu žilo a kdy člověk věděl, že i když se pozvaní politici snaží, nakonec se stejně provalí, o co jim jde. Dneska je to nuda a šeď.

Nakonec otázka, která v pořadu běžela dole na obrazovce mezi dotazy diváků a líbila se mi:
David Rath tvrdí, že 80% lidí nechce platit poplatky, proto je chce ČSSD zrušit. Zajímalo by mne, kolik procent lidí nechce platit daně?

Buďte zdrávi :)

Související články

Den D se blíží aneb Dragon’s Den po česku

Milan — Wed, 04 Feb 2009 00:58:36 +0000

Někdy v listopadu běžela na ČT1 upoutávka, která mne zaujala. Byla na připravovaný pořad „Den D“ a říkala něco v tom smyslu, že pokud máte nějaký dobrý nápad a jste schopni ho obhájit, můžete se přihlásit do tohoto pořadu a získat na jeho realizaci až jeden a půl milionu korun. Podíval jsem se tedy na web České televize a přečetl si, že pořad vznikl v Japonsku a poté byl s úspěchem vysílán v britské BBC2 pod názvem Dragon’s Den.

O co jde

Velmi stručně, představte si místnost, ve které sedí pět úspěšných podnikatelů a podnikatelek, kteří vybudovali svoji firmu z ničeho (tedy žádní dědicové impérií a podobně). Těchto pět je nazýváno draky (dragons). Jsou ochotni investovat svoje peníze do firem, nápadů a projektů, které je zaujmou, ale žadatel je musí přesvědčit, že to myslí vážně a že to za to stojí. Žadatel si řekne částku peněz (třeba 300 tis. Kč), kterou by potřeboval na rozšíření nebo realizaci svého podnikání a podíl ve firmě, kterého je ochoten se výměnou za tuto investici vzdát. Pokud se mu podaří přesvědčit investory (draky), aby investovali celou částku, dohoda je uzavřena, pokud se mu podaří získat jen část, nedostane nic.

Vsuvka: pokud znáte seriál IT Crowd a pamatujete si díl, ve kterém Moss vynalezl svoji super podprsenku, tak na konci dílu ji předvádí investorům právě v Dragon’s Den :)

Protože pořad se u nás ještě nevysílal (myslím, že je to škoda), podíval jsem se po internetu, jestli není možné ho někde najít. Několik dílů jsem našel na Youtube (stačí hledat Dragon’s Den) a po jejich shlédnutí v té pochybné kvalitě jsem byl uchvácen. Za hodinu sledování tohoto pořadu jsem se naučil o investování a podnikání stejně, jako předtím za několik měsíců samouky.

Co jsem se naučil

Tak předně, že dobrý nápad není vše. V životě jsem měl už několik dobrých nápadů a mám je stále (jednou jsem se dokonce zúčastnil soutěže Deset statečných, kterou vypsal tehdejší Vodafone operátor jménem Oskar a dostal se mezi prvních deset projektů, ale o tom napíšu jindy). V Dragon’s Den se ukáže, že dobrý nápad sám o sobě neznamená nic. Dobrý nápad, který nikdo nezrealizuje, se rovná z hlediska investování peněz jako míň než vzduch. Zkrátka, jak se říká – ideály si nikdo na chleba nenamaže :)

Za druhé – lidé velmi často nadhodnocují cenu své firmy nebo hodnotu svého nápadu. Platí totiž logický, ale přitom opomíjený vzoreček

hodnota firmy (jak ji vidím já) = požadovaná částka / (nabízené procento firmy /100)

Například někdo žádá investici 100.000 Kč a nabízí 20% firmy, znamená to, že si firmu cení na 500.000 Kč.

A tady nastává problém – jak určit reálnou hodnotu firmy? Mnozí z žadatelů k tomu přistupovali takto – mám nápad, který je úžasný. Každý bude můj výrobek chtít. Každý pátý si ho koupí. Takže 10.000.000 lidí / 5 = prodám 2.000.000 ks jen u nás, na jednom mám zisk 100 Kč, takže vydělám (hodnota firmy) je 200.000.000 Kč. Nezní to skvěle? Mám nápad za 200 milionů!

Pak však přichází ledová sprcha – investor se směje nebo pláče (podle povahy) a zeptá se, kolik kusů již dotyčný prodal. Kolik má nasmlouváno u odběratelů. Kolik vydělal minulý rok. A pak mu jednoduše spočítá, že jeho 500 prodaných kusů za poslední rok znamená, že hodnota firmy = 500* 100 = 50.000 Kč. Často také z žadatele vypadne, že minulý rok měl ztrátu 100.000 Kč, ale letos už URČITĚ prodá krásných 50.000 ks a příští rok 500.000 ks svého výrobku, protože jeho nápad je přece tak ÚŽASNÝ a každý ho musí chtít.

Další věcí, která investory naprosto odradí, je nepřipravenost. Pokud žadatel chce peníze a neví, do čeho je chce investovat, kolik utratí za marketing, výrobu, zásoby, atd., nemá šanci. Pokud si nepamatuje, jaký obrat udělal minulý rok a jaký má plán pro letošní, je to zlé. Kdo neumí počítat svoje peníze, tomu nikdo cizí svoje peníze nepůjčí.

A poslední věc – ne každý nápad je životaschopný. Někteří žadatelé přišli s nápady, které vypadají sice zajímavě, ale investovat do nich nelze. Dodnes si pamatuji člověka, který „vynalezl“ plastové chránítko na oříznuté konce okurek, aby neokoraly. Nebo posilovací stroj schovaný v domácím křesle. Ti lidé si mysleli, že objevili něco, s čím udělají díru do světa. Investovali svůj čas, peníze a nadšení do něčeho, co u ostatních bude asi navždy budit jen úsměv na rtech.

Bylo by toho mnohem víc, ale kdo by to četl. :) Prostě se těším, až si někdy v průběhu března pustím ČT1 a podívám se, jak si vedou čeští objevitelé, vynálezci, kutilové a nadšenci. Těším se, protože věřím, že to bude stejně napínavé, zajímavé a poučné, jako britská verze.

Takže pozor – Den D se blíží…