Stalo se mi... » Přátelé

Jak děvčata přichází k princům

Hanka — Fri, 29 Jan 2010 21:09:23 +0000

Každoročně jezdíme s kamarádkami na filmové festivaly. A tak tomu bylo i tohle léto. Nastartovaly jsme auto a vyjely směr Uherské Hradiště. Počasí nám hrálo do karet, sluníčko a teplo, co může být lepší? Plné elánu jsme dorazili na místo a bez váhání jsme se vrhly na sestavování „filmového rozvrhu“ na příští tři dny.

V jedno odpoledne jsem se však jaksi od holek vzdálila. A v tu chvíli jsem to i olitovala. Jako naschvál začalo pršet a já, jak to už v létě bývá, jsem na sobě měla pouze tenké triko. Veškeré oblečení leželo na hotelu v kufru. Ukryla jsem se tedy s další skupinkou lidí pod střechou blízkého obchoďáku. Největší paradox byl, že v tom obchodě prodávaly ODĚVY. „Skvělý, ještě že mají zavřeno!“, pomyslela jsem si.

V tom momentu mě zaujalo ještě něco jiného. Pohledný mladík vedle mě si začal sundávat tričko. V duchu jsem se přežehnala, jestli to není exhibicionista. A on, on mi to tričko nabídnul, ať se ohřeju! V té chvíli jsem úplně oněměla. Teplé tričko, hezky voňavé. Jediné, nač jsem se zmohla, byl přihlouplý úsměv a slovíčka „moc děkuji“. No naštěstí ho to vůbec neodradilo a po 20 minutovém slejváku mě pozval na kafe.

Tehdy jsem děkovala sama sobě, že se občas dokážu tak krásně zatoulat. Když jsem to pak vyprávěla holkám, byly úplně nadšené. Smály se, že mi měl dát i kalhoty. Každopádně dnes jsou tomu čtyři roky, co jsme já a Honza spolu. To tričko nosíme do teď oba J. Já, když mi je zima a on, když si chce zavzpomínat na to, jak ulovil svou pampelišku.

Související články

Utřít, nebo neutřít?

Hanka — Fri, 08 Jan 2010 10:32:55 +0000

Jednou jsme se vybrala s mými kamarády na nedělní přecházku Prahou. Podzim se blížil ke konci, takže venku bylo příjemně mrazivo. V ten den jsme se rozhodli, že pojedeme do centra a zahrajeme si na turisty, kteří se loudají po Staroměstském náměstí, obdivují Orloj a přecpávají se párky v rohlíku.

Natlačili jsme se do tramvaje směr centrum. Procházka to byla opravdu úžasná. Na to, že už dávno nejsme v pubertě, jsme se opravdu bavili jako děti. A samozřejmě, při zábavě člověku rychle vytráví. Na Staroměstském náměstí žádné párky nebyly, tak jsme si to namířili přímo na „Václavák“. Stánku s rychlým občerstvením jsme udělali skvělou tržbu a s jídlem v rukách jsme se vybrali dál. Všichni jsme se s chutí cpali.

Kolem byla nějaká lékárna – jenom jsme se v duchu smála, jak si dnes holduju na přepečeném párečku a zítra kvůli němu nějakou lékárnu možná i navštívím.

Najednou však nastal malý problém. Kamarád potřeboval ubrousek. Jako naschvál, nikdo už žádný neměl. A to víte, není to nic příjemného mít umazanou pusu z mastného párku. Vtom kamarádka vítězoslavně prohlásila, že ona utěrky má. To sice bylo fajn akorát, že to byly utěrky na dětskou prdelku jejího prcka. Mne to osobně nevadilo, kamarád se ale zatvářil nedůvěřivě. Ale nakonec si utěrku vzal. Vytáhnul ji z balíčku a prohlásil: „S čím ty synovi utíráš prdelku, s tím já si utírám pusinku.“ Všem nám bylo hrozně do smíchu. Všechno ale završil slovy, že tyto utěrky jde dětem dnes jenom závidět.

Související články

Nejsou hvězdy jako hvězdy

Hanka — Mon, 04 Jan 2010 08:48:36 +0000

Už od střední se s naší partou každoročně pořádáme společnou dovolenou. Prolezli jsme společně téměř celé Čechy i Slovensko. Loni padnul nápad zajet v zimě někam dál. Ať si užijeme sníh. Všechno to byl nápad našeho kamaráda Standy, ze kterého jsme ihned udělali hlavního organizátora. Zarezervoval nám tříhvězdičkový hotel na jihu Finska, zabezpečil letenky. Všichni jsme se nesmírně těšili. Kromě zajímavé krajiny nás lákal i fakt, že to bylo (kupodivu) finančně velmi výhodné.

Ještě před odchodem jsme se museli pečlivě sbalit, u čeho mi s radostí asistovala moje maminka. V dobré vůli mi přivezla i můj starý spacák. Že prý Finsko není Šumperk. :-) Sice jsem se z chuti zasmála, ale maminka mě přinutila si ho sebou vzít. I když mi bylo jasné, že ve tříhvězdičkovém hotelu mi bude na nic.

Nastal čas odjezdu. To bylo radosti! Letadlem jsme ve Finsku byly za chvilku. Pod Standovým vedením jsme se dopravili šťastně až k hotelu s třemi hvězdami. Když jsme tam dorazili, čekalo nás nemilé překvapení. Hotel sice tři hvězdy měl, ale jenom ve svém názvu. Byl to maličký penziónek, napůl plný lidmi. Standa jsi totiž špatně přečetl nabídku hotelu a také jeho kapacitu. A tak nám nezbývalo nic jiného, než se rozdělit do tří dvoulůžkových pokojů.

Tehdy jsem si řekla, že maminka měla pravdu! Nikdy nevíš, co se stane. :-) A tak jsem se zakuklila do svého starého spacáku a strávila jsem v něm všechny tři noci. Mám prostě štěstí. Dobří přátelé a dobrá maminka, to jsou hvězdy mého života!