Stalo se mi... » Zážitky

O světlu, tmě a knihách

Anibas — Tue, 18 Jan 2011 08:58:10 +0000

Ve svém životě prochází člověk různými údobími. Na některá s láskou vzpomíná, na některá by nejraději zapomněl a vymazal je ze své paměti. Je ošemetné tato údobí hodnotit bezprostředně, pokud je ještě prožíváme nebo jsou v čerstvé paměti. S odstupem času se většinou stává, že se náš názor diametrálně změní. To, co se nám zprvu zdálo katastrofou, se může vyvinout v docela dobrou věc a naopak.

Jednou se mi stalo, že jsem byl přesvědčen o tom, že nastal naprostý konec. Má druhotná platební neschopnost dosáhla takových obludných rozměrů, že mi byl elektrorozvodnýmy závody odpojen proud. Zprvu jsem propadlc beznaději. Zastavila se mi lednice, zmrtvěla lampa bláznů, myšleno televize, vypínače na ovládání světel se staly naprosto bezúčelnými. Byt mi připadal jako mrtvý člověk, který byl lékaři odpojen od přístrojů. No prostě definitivní konec. Odešel jsem do hospody a důkladně tuto hrůznou situaci zapil. Při nočním návratu domů jsem narazil na první závažný důsledek nastalé situace. Tma! Tápal jsem kolem zdí, zakopával o různé předměty a narážel hlavou do nábytku. Po několika zmatených pokusech jsem našel postel a svalil se na ni. Díval jsem se do stropu a uvažoval co dál. Co budu proboha dělat? Zkusmo jsem cvakl vypínačem na lampičce a nic, zázraky se prostě v reálném světě nedějí, a jestli ano, tak mně se programově vyhýbají. Naštěstí požitý alkohol zapříčinil brzký spánek. Ve snech mě pronásledovaly šílené představy, že jsem oslepl.

Ráno jsem se probudil, podle svého zvyku uchopil dálkové ovládání a snažil se zapnout televizor. V tu chvíli jsem se vrátil zpět do reality. Není proud, není světlo, nebude televizní vymývání mozků. Zamyšleně jsem koukal před sebe. Co budu dělat? Podíval jsem se z okna. Venku padaly péřové vločky sněhu. Takže ven asi také nepůjdu. Posadil jsem se do křesla, zapálil si cigaretu a tupě zíral před sebe. Ve směru mého tupého zírání stála knihovna. Jak dlouho jsem vlastně nepřečetl nějakou knížku? Z knihovny na mne koukaly hřbety neznámých i známých titulů. Zvedl jsem se z křesla, nasadil si brýle a začal si je prohlížet.Potom jsem nazdařbůh sáhnul po jedné z nich. Vidím to jako teď. Byla to knížka od pana Stephena Leacocka, Literární poklesky. Otevřel jsem ji někde v polovině a začal číst. Čas najednou přestal existovat a já se ocitnul ve světě geniálních postřehů ze života lidí počátku dvacátého století. Po nějaké době jsem se začal hlasitě smát. Někdo, kdo by mě pozoroval, by musel dojít k nezvratnému závěru, že jsem se dočista zbláznil. Bylo mi trochu líto, když jsem knihu dočetl. Uložil jsem ji zpět do knihovny a rozhlédl se po dalších titulech.

První mi padly do oka dva silné svazky. Švejk. Co takhle si ho znova přečíst? Vytáhnul jsem první z nich, šel do kuchyně, namazal si krajíce chleba, uvařil kotel čaje a začal číst. Zabral jsem se do děje a najednou zjistil, že začínám špatně vidět. Promnul jsem si oči a pohlédl ven. Krátký zimní den se chýlil ke konci. Co teď? Přece nepřestanu v nejlepším. Podíval jsem se na hodinky, vysypal ze skleničky drobné, oblékl si kabát a šel jsem po mnoha letech koupit svíčky, alternativní to zdroj světla. Jakmile jsem se vrátil, sundal jsem z poličky svícen po mamince. Upevnil jsem voskovici do držáku, zapálil mihotavé světélko a znovu jsem se ponořil s náruživostí narkomana do děje.

Takto se z člověka televizního stal člověk čtenář. Postupně jsem vytahoval z knihovny různé i dosud neznámé svazky a doslova je začal hltat. Mnohokrát se stalo, že až pohasínající svíčka mne upozornila, že je hluboká noc.Kdo nikdy nečetl při svíčkách nebo za světla petrolejové lampy (tu jsem sice nikdy nepoužil, ale dokážu si to představit), nepochopí to geniální spojení krásné knihy a přírodního osvětlení. Ve ztemnělém pokoji se vytvoří takový malý vesmír, kde dojde k dokonalému spojení mezi autorem a čtenářem zprostředkovaném knihou. Prostě paráda.

Postupně mi absence elektřiny zcela přestala vadit. Potraviny jsem začal nakupovat ze dne na den a noční pohyb po temném bytě také přestal být vážnějším problémem. Naštěstí jsem mohl vařit na plynovém sporáku, takže o teplou stravu jsem nebyl ochuzen.

Knihovna se mi stala bankou zábavy nesrovnatelně dokonalejší než ta nejlépe zásobená videopůjčovna. Objevil jsem světy autorů mě doposud neznámých. Některé jsem sice nepochopil a jejich knihy odložil, ale určitě ne definitivně.

Budiž světlo, a Bůh učinil světlo. Mně osud světlo odepřel, ale já mu i tak děkuji. Nejdříve to byla katastrofa, ale nakonec se z ní stalo nádherné dobrodružství. Děkuji tedy touto cestou energetickým závodům za to, že mne vytrestaly. Změnily mě i můj život. Ještě jednou díky.

Související články

Jak jsem se nestal milionářem

mazura — Mon, 06 Sep 2010 19:12:58 +0000

Chcete se stát milionářem?

Poprvé jsem tuto sugestivní reklamu televize Nova na nový soutěžní pořad v přímém přenosu spatřil na podzim v roce 1999. Herec Vladimír Čech ležel na velké hromadě kovových mincí, usmíval se a charizmatickým hlasem lákal diváky do vědomostní soutěže. Vůbec na něm nebylo vidět, že by ho kovová postel z českých korunek nějak tlačila.

Kolik v té hromadě asi je? Snad každý si tuto otázku tehdy položil. Mě nevyjímaje.

Říkal jsem si, proč v názvu soutěže není na konci otazník. Na druhou stranu, kdo by nechtěl být milionářem? Pan Vladimír Železný, generální ředitel televize Nova si zřejmě myslel, že nikdo. Také mě nevyjímaje.

Na webových stránkách televize jsem si o soutěži prostudoval všechny informace, včetně pravidel a hlavně popisu způsobu, jak se do soutěže přihlásit. Cena 79 Kč za minutu telefonického rozhovoru s Novou se mi zdála vysoká, proti miliónům ale neobstála. Rozhodnutí, že se stanu boháčem sílilo každou informací, kterou jsem o soutěži přečetl. O svých vědomostech jsem nepochyboval. V přehledu pořadů jsem zjistil, kdy budou pořad vysílat. Není nad přímé informace, říkal jsem si.

Deset soutěžících u malých stolečků s tlačítky se divákům představilo a soutěž mohla začít. Vlastně ne, ještě vybrat jednoho z těch deseti, všichni se přece do krásného křesla před Vladimírem Čechem nevejdou, to dá rozum. K tomu sloužil takzvaný rozstřel. Zazněly čtyři jednoduché otázky, a odpovědi na ně se měly seřadit vzestupně.

„A vítězem rozstřelu se stává: Jan Novák,“ hlasitě zvolal pan Čech.

Na velké tabuli u toho jména svítil čas: 4,35 vteřin.

Ani jsem nedýchal. Proboha, co to bylo? Nestačil jsem v duchu zařadit ani první odpověď a byl konec rozstřelu. Moje cesta za milióny dostala první vážnou trhlinu. Tohle přece nemůžu nikdy stihnout. To nebyla rychlost, to byla blesková rychlost, uvažoval jsem rozladěně. Trochu mě uklidnilo to, že otázky k druhému záchytnému bodu na částce 320000 Kč, nebyly nijak obtížné. Dál se tehdy pan Novák nedostal. Ale ten rozstřel, to je teda síla.

Přesto mě to od úmyslu stát se milionářem neodradilo. Doma jsem si vytvořil obsáhlou databázi jednoduchých otázek a poprosil manželku o spolupráci. Když jsem jí vysvětlil můj úmysl s milióny, souhlasila a tak jsme začali trénovat. Hodiny a hodiny jsem klepal na čtyři předkreslená tlačítka a enter. Žena měřila čas. Prsty jsem měl naběhlé, manželka ochraptěla a já stále trénoval.

Po několika dnech tohoto tréninku, s chladivými obklady na prstech, jsem začal pečlivě a rozvážně sbírat informace encyklopedického charakteru. A to z oblastí, na které mě naváděly další a další přímé přenosy ze soutěže.

Když uběhlo několik týdnů, když jsem při milování s manželkou polohlasně přeříkával státy Spojených Arabských Emirátů, rychle jsem studium všeobsažných informací raději ukončil. Čas uzrál, byl jsem připraven.

Hlas pana Čecha mi v telefonu položil jednoduchou otázku a oznámil, že jsem byl zařazen do denního slosování o účast v soutěži ve studiu. A že rozhovor nebude stát víc jak 79 korun. Hm, jeden hovor, to je nic, vzhledem k jistě velkému počtu zájemců o milióny. Zavolal jsem do Novy ještě jednou. A za chvíli opět. Nakonec jsem to zaokrouhlil na rovných deset hovorů. Při pomyšlení na příští účet za telefon se mi udělalo lehce nevolno.

Na druhý den zazvonil telefon. Ruce se mi roztřásly.

„Dobrý den,“ ozval se ženský hlas, „tady televize Nova. Byl jste vylosován počítačem a já vám nyní položím pět otázek. Když na ně správně odpovíte, budete za čtrnáct dní pozván do studia, kde budete mít možnost soutěžit s Vladimírem Čechem. Souhlasíte? Jste připraven?“

Připraven jsem byl, schopný méně, naštěstí byly otázky jednoduché, takže mě do studia k panu Čechovi pozvali. Jen jsem neměl mít na sobě věci s reklamou a pro případ účasti ve více kolech, jednu košili nebo mikinu navíc. A taky se mnou vyplnili dotazník, aby pan Čech věděl, jak se jmenuju a tak.

Tu noc se mi zdálo o Toyotě, moc se mi tehdy líbila.

A bylo to tady, jel jsem do televize. Byl březen, rok 2000. Doprovázela mě manželka s tchýní. Přestože mi žena slíbila, že to nikomu neřekne, měl jsem pocit, že o tom ví celá republika. Celý večer a ráno zvonil telefon. Dokonce byla na záznamníku první žádost o půjčku. A hned na přestavbu baráku. Kdybych jako tento, vyhrál.

Před produkcí pořadu již stálo devět soutěžících. Vlastně jedenáct. S náhradníky. Já byl poslední, dvanáctý.

Po sepsání smlouvy, kde mimo jiné chtěli i můj účet, na který mají peníze poslat, jsme odešli do studia. Tam se nás ujala paní, která nám všechno vysvětlila. Abychom při vlastní soutěži nezmatkovali a tak. A přišel pan Čech, který nám vysvětlil, že si dáme několik cvičných rozstřelů, abychom se naučili k němu chodit a usednout do horkého křesla.

První rozstřel jsem vyhrál. Čas 5,90. Vyhrál jsem i druhý rozstřel. Po třetí vyhrané zkoušce mě odpojili, aby se i ostatní naučili chodit k panu Čechovi.

Nemohl jsem si nevšimnout nenávistných pohledů ostatních soutěžících. Ta tam byla předchozí srdečnost a dobrá nálada. Pokrčil jsem rameny.

Nevelké hlediště pomalu zaplnili diváci. Vyslechli krátkou instruktáž o tleskání a také žádost, aby nám nijak nenapovídali. Zazněla znělka pořadu a na kruhové pódium svižně vstoupil Vladimír Čech. Přivítal ho hlasitý a dlouhý potlesk.

Dodnes netuším jak, ale ostrý rozstřel jsem vyhrál za 4, 20 vteřiny. Srdce divoce tlouklo, rozhlédl jsem se. Ještě že lidské pohledy neumí zabíjet.

Když dozněla slova pana Čecha, který oznamoval moje jméno, rozklepala se mi kolena. Zřetelně jsem uslyšel tlumený zvuk jemně zabouchnutých, předních dveří úplně nové Toyoty. I slabý, krátký tlak v uších, který při tom vznikl. Všichni mi gratulovali, soutěžící ne. Po krátké přestávce měla začít vlastní soutěž. Nikam mě nepustili, i na záchod jsem šel s doprovodem. Prý kvůli bezpečnosti. Akorát jsem nevěděl čí, nebo čeho. Nasadili mi krabičku a připnuli mikrofon. Tréma vyrostla do obludných rozměrů.

Přes první záchytný bod, na sumě deseti tisíc, jsem se dostal celkem snadno. Postupně jsem ale zjišťoval, že není vůbec jednoduché, vzpomenout si i na triviální odpovědi. To, že mi pan Čech sdělil, že se na nás kouká asi jeden a půl milionu diváků, mě sice potěšilo, ale nepomohlo. S každou další odpovědí se tlumený zvuk dveří nové Toyoty pomalu měnil na velmi slabý zvuk dveří u škodovky. Ojeté.

Dvacet tisíc mi zajistila správná odpověď na otázku, kde žije pes dingo. Znepokojeně jsem si uvědomil, že všechny nabyté znalosti jsou až příliš hluboko uloženy v mé paměti. Bylo velmi těžké na ně dosáhnout. Červené světlo u kamery číslo jedna mě děsně rozčilovalo. Blik…

Nečekaně velkou práci mi dala otázka, které divadlo založil pan Voskovec a pan Werich. Co se děje? Vždyť jsem toto, bezpečně věděl. Mezi lopatkami mi stékal tenký pramínek potu. Nešlo mi do hlavy, proč bylo doma u televize tak snadné na otázky odpovídat.

Na otázku, jak se jmenoval kůň Čingischána, jsem vyplýtval dvě nápovědy. Snad zbude na dluhy, pomyslel jsem si mrzutě. V zátylku jsem cítil palčivý pohled mé ženy. I tchýně.

Které státy nepatří do Evropské Unie, mi pomohla rozeznat poslední nápověda. Utrpení dosáhlo vrcholu.

Nakonec jsem soutěž ukončil u desáté otázky. No schválně. Co je to broderie? Že je to výšivka na pánském saku, jsem ani náhodou nevěděl. Nevěděl to ani pan Čech.

Hezky mi pogratuloval, předal velký, symbolický šek s uvedenou výší výhry a byl konec. V zákulisí jsem dle předchozích instrukcí šek vrátil paní produkční.

Vyhrál jsem 160000 Kč. Vlastně ne tak úplně. Ve smlouvě stálo, že výhra podléhá dani, která činila dvacet procent.

Pomalu jsem upíjel pivo v barrandovské restauraci. Že si manželka a tchýně rozebraly podstatnou část výhry, mi vůbec nevadilo. Vadilo mi, že jsem si nemohl vzpomenout na moderátora soutěžního pořadu Risk.

…Jan Rosák, přece jsem si vzpomněl.

Související články

Jak jsem vybíral dárek pro tátu

Editor — Sat, 28 Aug 2010 09:51:53 +0000

Minulý rok bylo mému otci 60 let. Pěkné kulaté výročí. Dlouho jsme vymýšleli, jaký dárek mu vybereme. Naším požadavkem bylo, aby to byl dárek, na který jen tak nezapomene. Dárky co vydrží celý život. Po několik návrzích, jako ponožky, svetr, hůl nebo papuče nás napadlo kouknout se na nabídky firem nabízející zážitky.

Předně bych měl upozornit, že náš táta není ten „akční typ“ – nevyhledává riziko ani adrenalin, je rád doma – má na to už svůj věk. Takže nabídky seskoku padákem, paintballu a podobných záležitostí jsme obešli oklikou. Po chvíli před námi svítila nabídka, kterou nešlo odmítnout. Vybrali jsme, objednali a těšili se, až uvidíme jak se bude tvářit. V Den D, jsme jeli jako na nákup, celá rodina. Jenže jsme cestou zahnuli úplně jinam a táta znervózněl. Za chvíli už jsme byli kousek od Prahy, na, dá se říci vojenském cvičišti, a na tátu čekala projížďka v terénním voze Hummer H2. Nejprve tomu nevěřil, ale jakmile se posadil do Hummeru, zamával nám, zabouchl dveře a odjel i s instruktorem.

Když z vozu vystoupil, oči mu svítily štěstím a spokojeností. Ještě dnes na tu projížďku vzpomíná. Jako malý kluk co dostal svůj první vysněný dárek – vzduchovku. Proto doporučuji firmu na zážitky – Allegria.

Související články

Zážitková restaurace v Táboře

Milan — Thu, 18 Feb 2010 09:47:22 +0000

Tábor je překrásné historické město v jižních Čechách, které kromě množství památek nabízí i spoustu nevšedních zážitků. Pokud se nebojíte zkoušet nové věci, můžete zaskočit i do restaurace nedaleko starého náměstí.

Jsou zážitky příjemné a pak jsou zážitky silné. Ideální je, když se setkají. Problém je, když se dostaví jen jeden z nich a druhý zůstane doma. Do kategorie silných se řadí i návštěva zmíněné restaurace. Chtěl bych zde napsat její název, ale nepamatuji si jej. Místní ji poznají podle fotografie, turisté si ji budou muset najít sami.

Již u vchodu vás přivítá umě vyvedený poutač s nabídkou dne. Jedná se o klasická menu, jaká najdete i v jiných restauracích. Interiér pak svojí výzdobou naznačuje něco o tom, že majitel zřejmě před časem navštívil Mexiko. Jak říkám, je na co se těšit.

Když jsme se usadili ke stolu, paní servírka nám hbitě přinesla jídelní lístky. Sice o jeden méně, než nás u stolu bylo, ale my se máme rádi, tak jsme se nějak podělili. Případného návštěvníka musím upozornit, aby listoval opatrně, neb jídelní lístky mají sklon se při manipulaci rozpadat.

Když už budete sedět, určitě nezapomeňte sledovat práci paní servírky, její vysoce efektivní a propracovaný systém obsluhování vás leccos naučí o tomto náročném řemesle. Nezapomeňte se také zeptat, jaká že je ta denní nabídka, protože v přineseném menu byste ji hledali marně. V této restauraci totiž myslí na vaše zdraví. Před obědem je dobré se trochu protáhnout, takže vám bude oznámeno, že „je přeci napsaná na poutači před restaurací„. Ale nebojte se, pokud se nezvednete, abyste se šli podívat, nakonec se ji stejně dozvíte.

Jako správný vlastenec jsem si vybral kuřecí plátek s americkým bramborem. Čekací doba standardní, proti tomu nemohu nic říci. U vedlejšího stolu si kolega objednal totéž a dostal jídlo dříve, takže jsme mohli pobaveně sledovat mírné rozpaky, když na talíři kromě kuřecího plátku a oblohy nebyla ani jedna brambora :) Když se pak paní obsluhující vracela od zadního stolu, udivenému kolegovi na dotaz odpověděla, že je teprve přinese. Takže se nebojte ptát, dozvíte se všechno. Nebo prostě tiše počkejte. Jde o zážitky, ne?

Můj kuřecí plátek jsem dostal i s bramborami na jednom talíři. Hm, zážitky jsou tady jen pro někoho. Co se dá dělat, pustíme se do jídla.

Největší výzvou se staly právě americké brambory. Jakmile jsem totiž vidličkou probodl osmaženou slupku, brambora splaskla jako vypuštěný míč. Při bližším ohledání jsem zjistil, že obsahem „americké brambory“ není zřejmě brambora, ale cosi polotekutého, co bramboru připomíná barvou, nikoliv konzistencí nebo chutí. Zajímavá kreace!

Na kuřecím plátku bylo znát, že se kuchař vrátil nedávno od moře. Nebo se možná rozhodl osvítit českou veřejnost tím, že ji naučí jíst slaná jídla. Nebo je možná jen geniální. Sůl totiž probouzí žízeň a její použití je tak vhodné zvláště v restauracích, kde nutí hosty objednat si další pití. Jak vynalézavé!

Když pak paní obsluhující procházela kolem, míra zážitků se dovršila. Zkušeným pohybem zkontrolovala lahev od nealko piva, která stála na stole, a protože na dně ještě malinko zbylo, neváhala, slila ho kamarádovi do napůl plné sklenice a hbitě ji odnesla. Beze slova a profesionálně :)

Nebudu dál pokračovat. Pokud chcete, udělejte si výlet a restauraci navštivte sami. Tolik zážitků totiž za nějaké to cestování stojí a zážitkovou turistiku za cenu oběda hned tak nenajdete. A na jídlo si pak můžete zajít třeba vedle. :)

Související články

Thajské masáže, zážitek jako dárek

Samlue — Tue, 16 Feb 2010 07:12:22 +0000

Blížili se Vánoce a já jsem přemýšlela nad dárkem pro mého muže. Dárky jako oblečení a kosmetika už se staly samozřejmostí, tak jsem mu chtěla darovat něco výjimečného.

Brouzdala jsem chvíli po internetu a pak jsem narazila na zážitkovou firmu Esennce. Esennce nabízí zážitky všech možných druhů. Na mě osobně všechny dárky jako zážitky na udělali velký dojem. Najednou jsem nevěděla, který vybrat. Po dlouhém zkoumání a hodnocení zážitků jsem se rozhodla pro thajskou masáž pro dva.

Jelikož oba pracujeme v kanceláři a několik hodin denně sedíme u počítače, tak si takový relax zasloužíme. Velmi mě potěšilo, že masáže nabízejí ve třech místech v ČR. My jsme si vybrali tu v Brně. Manžel byl z dárku nadšený – nikdy na masáži totiž nebyl a tahle navíc ještě dýchala exotikou.

Po příchodu do brněnského salónu nás Thajky uvítaly a zavedly do místnosti, kde jsme byli masírováni. V místnosti byla naladěna velmi příjemná atmosféra – hrála tichá hudba, linula se příjemná vůně a vše završovala thajská dekorace. V místnosti jsme se s manželem převlékli do nachystaného oblečení a uložili na lehátko. Poté nás začaly Thajky masírovat. Dokonale nám promasírovaly a protáhly celé tělo. Velmi příjemná byla pro mě masáž chodidel, manžel si pochvaloval masáž hlavy.

Po odchodu ze salónu jsem se cítila jak znovuzrozená. Tak protažená a lehká jsem se dlouho necítila. Každému masáž doporučuji.

Thajská masáž pro dva | http://www.esennce.cz

Související články

Nejlepší dárek je skvělý zážitek

Samlue — Thu, 14 Jan 2010 09:18:26 +0000

Letos jsem vzhledem k pracovní vytíženosti nestihl nejen nekoupit dárky k vánocům, ale ani jsem neměl čas vymyslet nic čím bych potěšil rodinu. Manželka má navíc narozeniny tři dny po vánocích, tak se každoročně snažím, aby dárek k narozeninám nevypadal jako že jsem ho zapomněl zabalit pod stromeček. Ale letos to prostě nešlo. Nejsem z těch co se vzdávají a tak jsem doufal že den nebo dva před štědrým dnem, mě ještě něco napadne, nebo si vzpomenu na nerealizované nápady z loňska.

No jasně, loni jsem chtěl dětem koupit to akvárium NASA kde žijí mravenci z takové modré hmoty. To určitě někde najdu. Taky si vzpomínám že jsem jim chtěl do pokoje nainstalovat planetárium, takové zařízení co laserem vykresluje souhvězdí a vše co můžete na jasné noční obloze vidět. Moje máti je blázen do hodin. Loni jsem v nějakém e-shopu viděl parádní kousek, originální vzhled i provedení, kde se snoubila nejnovější technologie s klasickou hodinářskou prací a stál jen pár stovek. Tak to bychom měli, na pár dárků už si vzpomínám.

Při procházení nabídkou internetových obchodů jsem si vzpomněl, že jsem kdysi chtěl letět akrobatickým letadlem a našel jsem tam i pár zajímavých zážitků co bych rád podnikl s manželkou. To by mohlo být ono. Při hledání zážitků jsem dal na recenze ostatních uživatelů a vybral si společnost Esennce. Firma ve které jsem kdysi pracoval pořádala Team Building a právě Esennce zprostředkovala ten úžasný víkend. Při procházení e-shopu firmy Esennce s dárky a zážitky, mi jde hlava kolem, kolik se toho dá podniknout. Je tu i let stíhačkou. Ano trochu mimo můj rozpočet ale co, možná se k tomu jednu dopracuji. Skok padákem, žádný tandem, super. Při procházení adrenalinových zážitků nějak zapomínám na manželku a hledám co dřív bych chtěl vyzkoušet, jestli jízdu Hummerem nebo létání. Ale to počká, najdu první něco pro moji lásku, určitě si to zaslouží. Tak co tady máme, kosmetické procedury, relaxační masáže, to bych si taky nechal líbit, vidím taky zážitky pro děti, klikám a přemýšlím že by nebylo špatné poslat někam děti s prarodiči a s manželkou budeme mít klid samy pro sebe. No jasně, víkend pro dva . Vybírám romantický víkend v horách pro nás dva a tři zážitky pro děti. Doufám že kromě mravenců a planetária se jim bude líbit i tohle. Za to, že děda s bábi pohlídají děti, je posílám na relaxační pobyt v pivních lázních.

Trošku jsem měl obavy jestli avizované dárkové balení s poukazy dorazí ještě před štědrým dnem, ikdyž na stránkách je napsáno že doručují do druhého dne, pro jistotu jeden telefonát. Telefon zvedá přímo pan ředitel, protože jak se po chvilce dozvídám, většina personálu právě prochází chřipkovou epidemií. Nic to nemění na tom, že před vánoci se doručuje do druhého dne.

Musím vám říct, že ten víkend pro dva bych mohl absolvovat co dva týdny. Luxusní hotel a jedno překvapení za druhým. Šampaňské na uvítanou, lístky z růží na posteli a v koupelně, vířivka jen pro nás dva, úžasný výhled z pokoje, atd. atd., Superlativy bych nešetřil. Kromě toho, jídlo za lidové ceny a vzhledem jako na gastro soutěži o Mischelinskou hvězdu. Prostě úžasné. Naše děti, stejně jako senioři, byli spokojeni přinejmenším jako my.

Pokud hledáte něco extra, za rozumné ceny, neváhejte ani chvilku a vyzkoušejte něco ze zážitků které Esennce nabízí. Firma každoročně získává různá ocenění a musím říct, že podle mé rodiny, naprosto oprávněně.

Tak užívejte života a já si jdu objednat ten akrobatický let.